Praha – Svět drobných osobních předmětů, jenž obklopoval fotografa Josefa Sudka, se stal námětem řady jeho kompozic. Zdánlivě prostá, chudá zátiší byla výsledkem autorovy mnohaleté experimentální tvorby, která dosáhla v 50. letech jednoho ze svých vrcholů. Nalezneme na nich sklenice a vázy, seschlý chléb, skleněnou kuličku, květ zvadlé růže či krásnou mušli, zatoulanou do autorova zaprášeného ateliéru. Akce je padesátou výstavou Galerie Josefa Sudka, již roku 1995 otevřelo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.
Komorní expozici snímků, které nejvýznamnější fotograf české moderny Josef Sudek (1896—1976) tvořil v průběhu padesátých let, připravilo pražské Uměleckoprůmyslové museum v prostorách galerie nesoucí Sudkovo jméno. „Sudek byl geniální v jedné věci - odjakživa měl jasno v tom, co je a co není důležité. Byl absolventem první světové války, to absolvenství ho stálo pravou ruku. A velice brzy zjistil, že nejdůležitější je mít dobré boty, teplou polévku a kousek chleba,“ vystihuje fotografa kurátor výstavy Jan Mlčoch.
Sudek rozhodně nepatřil k umělcům, kteří vyhledávají ve světě nová témata, naopak je nacházel v nejbližším okolí, třeba přímo na svém stole. Galerii Josefa Sudka otevřelo Uměleckoprůmyslové muzeum před šestnácti lety v domě U Luny, kde fotograf od roku 1959 bydlel. Ve dvou místnostech na pražském Úvoze vznikla řada fotografií z cyklu Letecké vzpomínky nebo Skleněné labyrinty. Pamětníci tvrdí, že Sudek ke svému životu potřeboval pouze fotoaparát a gramofon.
Josef Sudek: básník Prahy
„Byl fascinován výtvarným uměním a hudbou, hudbě doslova propadl. Uhranula ho především Janáčkova hudba a právě Janáčkovi věnoval hodně svého času,“ dodává Mlčoch. Spojovala ho s ním určitá baladičnost a schopnost zachytit atmosféru místa. Zdánlivě všední zákoutí hlavního města zpopularizoval ve své tvorbě natolik, že bývá označován za básníka Prahy.
