Stopětasedmdesátka se stala v Německu označením gayů – podle paragrafu 175, který více než sto dvacet let kriminalizoval homosexualitu. Citlivé téma o vztahu dvou celoživotně stigmatizovaných mužů zpracovává rakousko-německý snímek Velká svoboda. Do českých kin ho osobně uvedl režisér Sebastian Meise.
Z koncentračních táborů je zas poslali do vězení, popisuje režisér poválečné pronásledování gayů
Režisér Sebastian Meise o filmu (zdroj: ČT24)
Paragraf 175 trestního zákoníku, který trestal sexuální styky mezi osobami mužského pohlaví, vstoupil v platnost v lednu 1872. Nacisté ho ještě zpřísnili a v platnosti zůstal v západním Německu i po skončení druhé světové války až do roku 1969, kdy byl zmírněn. I tak ale příslušný paragraf zůstal v trestním zákoně téměř do poloviny devadesátých let. Ve východním Německu byl úplně zrušen už v roce 1968.
Filmový příběh vypráví o Hansi Hoffmanovi pronásledovaném kvůli židovskému původu i sexuální orientaci. Je odvezen do koncentračního tábora, ale i po skončení druhé světové války je jako gay opakovaně posílán za mříže. Jediný stálý vztah si vytvoří s dlouholetým spoluvězněm odsouzeným za vraždu.
Velice znepokojivé
Filmové tvůrce Sebastiana Meiseho a Thomase Reidera k tématu přivedla kniha o queer historii Hamburku. „Narazili jsme v ní na zprávy o gayích, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů, ale rovnou posláni zase do vězení, aby si odseděli zbytek trestů. Poslali je tam Spojenci, tedy Britové a Američani. A to bylo velice znepokojivé, protože pro mě byli Spojenci vždy osvoboditelé, kteří porazili fašismus, tak jsem tomu rozuměl. Ale v tomto případě byli na stejné úrovni jako nacisté, protože i ve svých zemích měli podobné zákony,“ popisuje Meise.
Začal proto vyhledávat příběhy konkrétních lidí. Mnozí z nich o své poválečné zkušenosti nikdy nemluvili. „V queer komunitě je to stále velké tabu,“ obává se Meise. Z německého zákoníku problematický paragraf zmizel až v roce 1994. Diskriminace a kriminalizace gayů ale trvá v řadě zemí stále, i proto je podle Meise důležité tyto příběhy vyprávět. „Do Evropy se vracejí ultrakonzervativní hnutí, například v Maďarsku nebo v Polsku. A vrací se i takové zákony,“ obává se.
Uvědomuje si zároveň, že právě film je prostředek, který byl a je k pronásledování queer komunity využíván. A že příběhy postavené na skutečných životech je třeba zprostředkovat citlivě.
„Film je voyeuristické médium. I to jsme se snažili ukázat. Na začátku filmu používáme záběry ve stylu šedesátimilimetrových pozorovacích nahrávek, ty opravdu existovaly. Policisté se skrývali za zrcadly a snažili se zachytit lidi v intimních situacích. Myslím, že film si vždy musí klást otázku, kde je linie mezi voyeurstvím a zacházením s postavami jako s lidskými bytostmi,“ připustil.
Česká kina hrají Velkou svobodu od 26. ledna.