Má pověst té, která pomohla rozbít Beatles, a mnohými je vnímána především jako vdova po zavražděném Johnu Lennonovi. Ostatně to on o ní řekl, že je „nejslavnější neznámou umělkyní na světě“. Retrospektiva The Music of the Mind (Hudba mysli) v londýnské galerii Tate Modern chce Yoko Ono představit jako samostatnou autorku, která se má čím prezentovat.
Yoko Ono s konceptuálním uměním začala, když jako hladové válečné dítě koukala na nebe
Klíčovým motivem v tvorbě Yoko Ono je nebe. Opakovaně se objevuje jako metafora míru, svobody a neomezeného prostoru. V instalaci nazvané Sky TV vysílala přímý přenos oblohy nad Tate Modern a návštěvníci aktuální výstavy si mohou odnést vlastní kousek skládačky nebe z díla Helmets (Pieces of Sky).
Jako dítě prchající z Tokia během druhé světové války našla Yoko Ono únik a uklidnění právě v neustálé přítomnosti nebe. „Zážitky z raných let vrhají na můj život dlouhý stín,“ přiznala umělkyně, když vzpomínala, jak se s bratrem jako hladoví vysídlenci na japonském venkově dívali na oblohu a představovali si místo mraků lahodná a nedosažitelná jídla.
„Dalo by se říci, že počátky její konceptuální tvorby začaly už tehdy – uvědomila si sílu představivosti,“ podotkl pro BBC Sean Ono Lennon, syn slavných rodičů a rovněž hudebník. „Dalo by se dokonce říct, že to vedlo k písni Imagine,“ zmínil v té souvislosti i pacifistický hit, který jeho otec John Lennon právě napsal ve spoluautorství s Yoko Ono.
Helma s „kousky nebe“ na retrospektivě Yoko Ono v Tate Modern
Nejslavnější neznámá umělkyně
Dětství ve válečném a poválečném Japonsku je ale jen část toho, co Yoko Ono formovalo jako umělkyni. Dceři z aristokratické rodiny se také dostalo uměleckého vzdělání na prestižní Sarah Lawrence College.
Celý svět zná její jméno, ale nikdo nezná její tvorbu, vysvětloval Lennon svůj bonmot o „nejslavnější neznámé umělkyni na světě“. Retrospektiva v Tate Modern má za cíl to částečně napravit; podle galerie jde o dosud největší výstavu věnovanou Yoko Ono ve Spojeném království.
Ohlíží se za více než sedmi desetiletími tvorby umělkyně prostřednictvím dvou stovek děl: instalací, objektů, videí, fotografií, skulptur a dokumentů, které připomínají její performance a hudební kompozice. „Měla pocit, že umění a tvořivost jsou konceptuální, a tak je téměř jedno, v jakém médiu se projevují,“ uvedl Sean Ono Lennon.
Výstava v lidské mysli
Londýnská galerie výstavu inzeruje jako „oslavu zásadních momentů v průkopnické, vlivné a multidisciplinární kariéře“, a to od poloviny padesátých let minulého století po současnost. Název The Music of the Mind vystihuje, že, jak poznamenává deník The New York Times, většina vystavených děl se ve skutečnosti nachází v lidské mysli.
Podle kurátorky Juliet Binghamové má výstava zpochybnit způsob, jakým lidé vnímají umění, a také je přivést k zamyšlení. „V díle Yoko Ono je velký smysl pro humor, stejně jako vážná sdělení. Používá postupy, které lidem umožňují cítit se silnějšími, umožňují jim se zapojit a podněcují je k přemítání nad poměrně závažnými otázkami,“ uvedla.
Zahraj si šachy a napiš vzkaz matce
Yoko Ono patří k průkopnicím konceptuálního a participativního umění. Začátek retrospektivy zkoumá její klíčovou roli v experimentálních avantgardních kruzích v New Yorku a Tokiu. Dosud nepublikované fotografie ji ukazují v newyorském podkrovním studiu, kde se skladatelem La Monte Youngem pořádala experimentální koncerty a akce, i na její první samostatné výstavě v AG Gallery v roce 1961.
Typickým způsobem komunikace s diváky její tvorby jsou pro Yoko Ono „návody“, tedy písemné instrukce, které čtenáře vyzývají, aby si dílo představili, prožili, vytvořili nebo dokončili. Pokyny sestávají z jediného slovesa, například „dotkněte se“, krátkých vět („šlápněte do všech kaluží ve městě“) i z úkolů podněcujících představivost.
Yoko Ono hraje šachy bez černých políček, Play It by Trust (2001)
Ani v Tate Modern nechybí některá z jejích nejvýmluvnějších děl, která návštěvníky vybízejí ke spolupráci. Mohou si kupříkladu zahrát šachy, ovšem pouze s bílými figurkami a na šachovnici s výlučně bílými políčky. „Hraj tak dlouho, dokud si pamatuješ, kde jsou všechny tvé figurky,“ zní pokyn k dílu, jímž Yoko Ono v polovině šedesátých let demonstrovala svůj protiválečný postoj.
Participativní instalace My Mommy Is Beautiful (Moje maminka je krásná) zase tvoří patnáct metrů dlouhou stěnu z pláten, kam mohou návštěvníci připevnit fotografii své matky a sdílet osobní vzkazy.
Zneklidňující Cut Piece
„Chtěli jsme také zdůraznit aktivistickou složku její tvorby, ať už jde o díla zabývající se feministickými otázkami, nebo o práce, které odsuzují násilí, či o nepřetržitou kampaň za mír,“ podotkla k dalším částem retrospektivy kurátorka.
Filmovými záběry kurátoři připomínají kontroverzní feministickou performanci Cut Piece 1964, kdy byli návštěvníci v Japonsku a v newyorské Carnegie Recital Hall vybízeni k rozstříhání oblečení, které měla Yoko Ono v tu chvíli na sobě. „Jde o opravdu důležité dílo v dějinách performance i feministické tvorby, protože ho vnímala jako formu dávání a braní a jako obrácení role performera a diváka. Je umělkyní na scéně, a zároveň vyzývá diváky, aby se sami stali součástí díla,“ vysvětluje kurátorka.
Deník The New York Times považuje zneklidňující Cut Piece za jednu z nejsilnějších performancí dvacátého století. „Zatímco někteří jsou ve svých odběrech zdrženliví, jeden muž k ní přistoupí dvakrát – jednou jí vyřízne díru v košili, takže jí vykoukne ňadro, a později jí radostně svlékne horní polovinu kombiné a přeřízne ramínka podprsenky pod ním. Ono sedí nehybně a pasivně, zatímco publikum si od ní bez odporu bere, co chce,“ popisuje deník záznam z jedné performance.
Yoko Ono a její syn Sean Ono Lennon při performanci Cut Piece (2003)
Co zbylo po Lennonovi
Jádro výstavy mapuje zásadní díla, která Ono vytvořila během svého pětiletého pobytu v Londýně ve druhé půlce šedesátých let. Zde se začlenila do kontrakulturní sítě umělců, hudebníků a spisovatelů a seznámila se se svým budoucím manželem a dlouholetým spolupracovníkem Johnem Lennonem.
„Setkání je svedlo dohromady – ji z výtvarného umění, jeho z rokenrolu –, aby vytvořili společná díla a také zahájili nekončící kampaň za mír. Takže to bylo klíčové v tom smyslu, že jim to poskytlo jakousi univerzální platformu,“ míní kurátorka.
K aktivismu vyburcoval oba odmítavý postoj k zapojení Američanů do války ve Vietnamu. Světovým politikům rozesílali žaludy s poselstvím míru a v billboardové kampani War Is Over! (If You Want It) – válka skončila, pokud to chcete – v roce 1969 využívali jazyk reklamy k šíření mírové poselství. Na líbánkách pořádali tiskové konference z hotelových postelí. Při takzvaných bed-in navazovali na populární heslo hippies „Make Love Not War“.
Z retrospektivy Yoko Ono v Tate Modern
Ještě před rozpadem Beatles založili skupinu Plastic Ono Band, přestože podle Seana Ono Lennona pracovala jeho matka raději sama. „Dokonce i když můj otec hledal nového partnera pro psaní, protože vždycky měl Paula McCartneyho, se kterým psal písničky, máma říkala, že zpočátku nechtěla,“ uvedl.
Za nejemotivnější exponát výstavy označil deník The Guardian rozměrné sklo s otvorem po střele. Obejděte průstřel na druhou stranu, nabádají instrukce od autorky, a možná skrz něj uvidíte. Dílo vytvořila Yoko Ono devětadvacet let po vraždě Johna Lennona.
Retrospektiva její tvorby je v Tate Modern k vidění do začátku září, na podzim se pak přestěhuje do německého Düsseldorfu.
