Výstavy v ústraní aneb proč Hrad mlčí?

Personifikace pražského hradního areálu má v Čechách dlouhou tradici, vážící se k pestré minulosti i úkolům, které tento soubor budov a hlavně jeho obyvatelé v našich dějinách měli. Anebo spíše po určitá dlouhá období měli mít či naopak. Vynecháme-li neuvěřitelný počet zámků a hradů v královské Kodani či imperiální množství téhož v Londýně, existuje poblíž nám známé město a místo, se kterým by mohl Pražský hrad být srovnáván. Ano, je to vídeňský Burg, stejného jména, stejně rozlehlý a přepestrý a i ty podobné role by se tam, samozřejmě, že v jiných měřítkách, našly.

Oba hrady (i když dnes po řadě rozsáhlých přestaveb jsou to spíše zámky) mají také podobné role. Pro veřejnost se otevírají i jako rozsáhlé výstavní areály, všeobecně přijímané a navštěvované. Východní součástí vídeňského Burgu je velkolepý soubor výstavních prostor Albertina, se kterou Praha z řady pragmatických a zejména finančních důvodů soutěžit nemůže – má ale mnoho prostor, jejichž kouzlo i možnost využití v součtu také nejsou zanedbatelné.

Od počátku devadesátých let se tak výstavám otevřely kromě Belvederu i Míčovna, tereziánské křídlo, bývalé konírny, dále slouží upravená Rudolfova galerie a zejména rozsáhlá Jízdárna Pražského hradu. Zde všude se celoročně odehrávají a otevírají zajímavé a často i nákladné výstavní projekty, víceméně citlivě reagující na duch místa a jeho charakter. Na straně druhé nabízejí často své prostory i výstavám veskrze současným a často i vzrušujícím. To je pochvalná část mé poznámky.

Ale – zatímco návštěvník Vídně a Rakouska je masově zpracováván a informován o vídeňském hradním dění, doslova bombardován nejen internetovou a tištěnou reklamou, ale zejména venkovními billboardy, megaboardy, plakátovacími plochami, dálničními poutači, letáky, skládačkami a je tak připravován a sváděn do Albertiny i do dalších prostor, zůstává Pražský hrad cudně pootočen, klopíc své husté a přenádherné řasy. Heslo „sedávej, panenko, v koutě“ už opravdu neplatí. Panenky se představují, ukazují, vnucují, nasycený sledovatel a návštěvník velkých měst musí být patřičně ohlušen a probuzen. Což se v sousedské Vídni opravdu děje na každém kroku. Nezapomínejme navíc, že němčina je dnes velkým evropským jazykem a že druhým největším jazykem planety je angličtina, ve které se všechny propagační apely okolo vídeňského hradu zcela samozřejmě mutují.

Proč tato úvaha? V letošním roce jsme na Pražském hradě tiše odsoudili k nezájmu některé chvályhodné projekty, svým způsobem výjimečné a navíc mezinárodně sdělné a chápatelné. Je snad až ostudou, že se nikde nenašly prostředky na viditelnou a vtipnou reklamu na projekty, kterým věnovali autoři, kurátoři i další spolupracovníci včetně těch hradních značnou dávku energie, schopností, talentu, ale také lásky a pochopení.

Životní retrospektiva jednoho z největších žijících géniů současného českého soudobého umění Jana Koblasy v hradní Jízdárně je toho typickým příkladem. Radan Wagner spolu s žijícím autorem odvedli výjimečný kus práce, Koblasa po letech dovezl celou řadu objektů, které čeští diváci nemohli znát, rozsah celé výstavy byl obohacen i o výjimečně kladně přivítaný soubor raných děl z let šedesátých, a pomineme-li několik instalačních drobností, Jízdárna nabídla výstavu, která po dlouhou dobu neměla a asi jen tak nebude mít obdoby. Vzpomeneme-li na roli, kterou po celou dobu své tvorby Koblasa sehrál zprvu zde, posléze v sousedním Německu, je jeho postavení nezpochybnitelné. Vše se rozplynulo, výstava nebyla propagována žádným z dostupných a v Evropě všeobecně přijímaných způsobů. Jeden z hitů sezony se doslova opticky ztratil.

Fotografie Jana Reicha
Zdroj: ČT24/Archiv Jany Reichové

Druhým příkladem, výrazně navázaným na českou fotografickou scénu i na typický životní příběh českého intelektuála dvacátého století, sepjatý s osudy této země, je další z retrospektiv, tentokrát brilantního fotografa Jana Reicha. Po nesmírném vypětí a odříkání sestavila zejména jeho žena spolu s dalšími odborníky obří soubor děl, která vytvářela pilíře Reichova díla a která jsou českou odbornou veřejností s uznáním a nadšením přijímána. Soubory jeho emotivních fotografií, dokumentujících a ozvláštňujících jeho pařížský pobyt, jeho cirkusová období, jeho lásku k ještě nedávné Praze, jeho úctu k velkoleposti české kultivované krajiny i bezpočet dalších učinily z této výstavy další přelomový zážitek. Sice nás může uklidnit, že výstava poběží v tereziánském křídle až do 18. srpna, ale bez patřičné mediální masáže může i ona být odsouzena ke spánku Šípkové Růženky.

Stejný osud počinů, které jsou v křoví uschovány a čekají na nepřicházejícího prince, patrně budou mít i další výstavní projekty. Extrémně přitažlivou by mohla být dvouvýstava v Belvederu a Císařské konírně, zcela nově přibližující prostředí a život krále Ferdinanda Dobrotivého, všeobecně zapomenuté a dlouho snad i záměrně opomenuté postavy devatenáctého století a navíc ještě českého království. Pikantnost celé řady detailů z jeho života a věrohodnost prostředí jemu blízkému dávají této akci pečeť výjimečnosti. Dozví se to návštěvník z Francie, co takhle australská rodinka? Slyšeli někdy o tomto jménu? Dnes by mohli, nebýt toho hustého šípkoví…

Naštěstí jsou Plečnikovy zahrady, otevřené před dvěma týdny, veřejně přístupné a navíc zařazené na procházkové trase nejbližším okolím hradního areálu. Očištění a obnovení některých funkcí a původních architektonických a stavebních řešení nejsou však samozřejmostí – byly nákladné a na svoji finalizaci čekaly desítky let. Tato fakta spolu s upozorněním na významné hodnoty, které Plečnik i těmto prostorám přinesl, běžnému návštěvníku utečou.

Výstava Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby
Zdroj: Stanislav Peška/ČTK

Princi s ostrým mečem, kde jsi? Prosekej cestu k pokladům, které Pražský hrad nabízí, nenech čekat ani zlomek času, pomoz přiblížit věhlas místa vídeňskému imperiálnímu Burgu! Vždyť kouzlo pražských hradních prostor je výjimečné, ojedinělé a výstavy, které zde vznikají, se často směle mohou řadit mezi podobné projekty kdekoliv v Evropě. Hrad by prostě neměl mlčet. Vlastně nás to všechny stojí naše peníze.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Jsme tikka masala, hlásí Bloodywood, první indický metal v americké hitparádě

Bloodywood je první a dosud jediná indická metalová kapela, která se dostala do americké hitparády Billboard. Zaujala fanoušky osobitým pojetím žánru, které těží z východních témat i nástrojů, ale zároveň formace pracuje s tradičním západním zvukem. Skupina tento týden koncertovala v Praze.
před 5 hhodinami

První Ceny literární kritiky obdržely Emma Kausc a Iryna Zahladko

Laureátkami prvního ročníku Ceny literární kritiky za rok 2024 v kategorii próza se stala Emma Kausc a v kategorii poezie Iryna Zahladko. Kausc zaujala příběhem Narušení děje, Zahladko sbírkou Jak se líčit v nemoci. Ocenění, které založili zástupci českých literárních časopisů, se udělovalo ve středu v pražském Centru DOX.
před 9 hhodinami

Nová Sněhurka kousla do otráveného jablka ještě před premiérou

Remake Sněhurky od Disneyho dorazí na hollywoodskou premiéru po skromnějším červeném koberci, než se předpokládalo. Studio se rozhodlo omezit při slavnostním uvedení přítomnost médií. Důvodem je zřejmě příliš rozdělujících témat spojených s filmem. Pohádkový příběh se zapletl do kulturních válek i konfliktu na Blízkém východě.
včera v 18:18

Jeden svět začne v Sýrii, probere i Slovensko či mužskou existenci

Mezinárodní filmový festival o lidských právech se letos uskuteční v téměř šedesáti místech po celé republice, hlavní část přehlídky začíná v Praze 12. března. Program zahájí Vzpomínky plné přízraků, meditativní esej o kdysi prosperujícím syrském městě, které válka proměnila v ruiny.
včera v 11:22

Film Mnichov 1972 nastoluje otázky, jak v přímém přenosu informovat o teroru

Sportovní výkony na letní olympiádě v Mnichově zastínila tragická událost. Palestinští teroristé zabili jedenáct izraelských sportovců. Německý film Mnichov 1972 dramatický den rekonstruuje z pohledu televizního štábu, díky němuž mohl svět sledovat dění takřka v přímém přenosu. Drama nominované na Oscara i v českých kinech nastoluje otázku o zodpovědnosti médií.
včera v 06:00

Národní muzeum hostí novou výstavu o Čingischánovi

Více než 260 exponátů přibližuje nejen osobnost dobyvatele a zakladatele Velké Mongolské říše, ale také jeho předchůdce a následovníky, umění i každodenní život dávných Mongolů. Slavnostního zahájení výstavy v Národním muzeu se zúčastnil český prezident Petr Pavel a jeho mongolský protějšek Uchnágín Chürelsüch. Expozice, která potrvá do 22. června, zahrnuje předměty světového kulturního dědictví, které jsou k vidění jen výjimečně. Pocházejí ze sbírek Národního muzea Čingischán v Ulánbátaru a z Archeologického ústavu Mongolské akademie věd.
11. 3. 2025

Filip Topol jel nadoraz ve všem, ukazuje výbor Zubama po skle

Kniha Zubama po skle může být pro mnohé z fanoušků Psích vojáků jistě velkým překvapením – nepřibližuje totiž hudební tvorbu této kapely, ale literární a výtvarnou tvorbu jejího vedoucího, skladatele, klavíristy, zpěváka a herce Filipa Topola.
11. 3. 2025

Louis Armstrong v Československu budil senzaci, zazpíval mu jeho imitátor

Americký jazzový trumpetista Louis Armstrong byl první západní hvězdou takového formátu, která koncertovala v Československu po převzetí moci komunisty v roce 1948. Návštěva legendárního jazzmana vzbudila pochopitelnou senzaci. Do Prahy přiletěl před šedesáti lety, 10. března 1965, a zdržel se na devět koncertů. Jeden si také soukromě vyslechl v divadle Semafor.
10. 3. 2025
Načítání...