Za svou první knihu Proměněné sny z roku 2006 získala Petra Dvořáková cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. Od té doby se však stala úspěšnou autorkou beletrie, pro dětské i dospělé čtenáře. Loni na podzim vyšel její román Chirurg a jen o pár měsíců později vydává novelu Vrány. Svou novinku představila v rozhovoru pro Události v kultuře.
Vrány jsou příběhem týraného dítěte. Od začátku jste věděla, že jej zasadíte do rodiny, která navenek působí naprosto spořádaně?
Kolem nás se děje spousta utrpení, které na první pohled není vůbec zřejmé. A zrovna rodina je často nosičem obrovského trápení dítěte, k tomu se přidávají selhávající učitelé, selhávající systém, který není schopný trápení dítěte podchytit a nějak na něj reagovat. Utrpení, jež moje hrdinka prožívá, není žádné nejhrubší týrání, jaké třeba zaznamenáváme ze zpráv a kde rodiče pálí dítě cigaretou. Ta rodina je opravdu spořádaná, ale ta spořádanost může být velice klamavá a může velice dlouho trápení zakrývat.
Právě v této nenápadnosti tkví mrazivost vašeho příběhu. Předcházely psaní knihy rešerše?
Příběhů obdobného charakteru znám spoustu, ale já jsem chtěla pro svou hrdinku najít řešení. Chtěla jsem jí pomoct. Oslovovala jsem učitele i sociální pracovníky a říkala jsem jim: Kdyby k vám přišlo dítě, které má tenhle a tenhle problém, jak byste zareagovali? A už v jejich odpovědích se zračilo, proč systém nedokáže pomoct. Když mi sociální pracovnice jako první věc řekne: No já bych se zeptala, jestli říká pravdu – tak v tu chvíli to dítě ztratí a ono už nebude nikdy svůj problém komunikovat, protože vnímá, že mu nebylo důvěřováno. Tím se může snadno zavřít cesta k pomoci.
Jak jste přišla na motiv vran, které hlavní hrdinka, dvanáctiletá Bára, ráda pozoruje a kreslí? Dodává příběhu od začátku znepokojivý podtón.
Vrány nejsou mezi ptáky zrovna ti sympatičtí, spousta lidí je má spojeno s jinakostí, symbolizují beznaděj, neutěšenost zimy. Současně žijí úplně inuitivně a jejich přirozená pudovost má odraz i v Bářině životě.
Váš předchozí román Chirurg odpovídá představě čtivého titulu, který jde čtenáři takříkajíc naproti, zatímco Vrány jsou čtenářsky velmi náročné. Byly snahou vykročit mimo zavedený styl?
Nebyl žádný záměr uhnout z cesty, jen si myslím, že literatura nemá být jenom zábava, nemá být jenom oddych, ale má čtenáře také s něčím konfrontovat, klást na něj nárok. Jsem si vědoma, že Vrány čtenáře nenechávají za sklem, ale konfrontují ho často se sebou samým. Kdežto Chirurg jde spíše k mainstreamu.
