Propadl se Leoš Mareš někam do horoucích pekel i se svým mecenášem Alešem Hušákem? A kam se vlastně poděl třeba doktor Uzel, ten populární garant lehkého erotického osvěžení? Tady se ztrácejí lidi a nikomu to nevadí, říká postava v mém oblíbeném Švankmajerově filmu. Všechny stálice české krajiny a české „popiny“ ale nesešly z očí. Těmi vás však Vizinoviny budou děsit jen chvilku.
Nejprve zážitek cestovní – ve vestibulu stanice metra Náměstí Míru visí plakát s hercem, jemuž přezdívají „nejprofláknutější tvář české reklamy.“ On sám se v jednom rozhovoru označil za „ideální prázdnou nádobu.“ Po filmu Pěsti ve tmě jsem jeho ostře řezané rysy zaregistroval v reklamách na kafe nebo ojetá auta, teď tu visí reklama na kasino. Do Vizinovin se tenhle drsný sympaťák probojoval jejím sloganem „Zápasit se může, vyhrát se musí!“. Jde mi z něj hlava kolem (z toho sloganu). Že je Marek Vašut „profláklá“ tvář? Prostě se tak živí. Na výtky je jediná odpověď – o tu vaši, na rozdíl od té jeho tváře, nikdo nestojí, je to tak? Tak nezáviďte. K tomu (už profláklý) klip z Aloise Nebela. Že se líbí snad všem? Ano, protože je skvělý. Gratulace Václavu Neckářovi! A to je ve filmu ještě píseň s neméně skvělou Marií Rottrovou.
Další česká popina nemá klip černobílý, nejezdí vlakem, ale rollsem. Trefovat se do hitmakera Michala Davida jsem vždycky bral jako pozdní pomstu za spartakiádní Poupata, což byla, ehm, výjimečná píseň pro výjimečnou příležitost.
Jenže ta doba už je dávno pryč. I když některé slogany nestárnou. Ten „krásný úděl žít a kvést“ teď vypadá asi takhle. „Jeho oči, moje tvář, nic už nebylo jak dřív…“
„My dva propadáme hloub a srdci nic neporučíš.“ Rozum je ale v opozici k citu i v tomhle silném momentu. Vůbec bych si, jako režisér klipů, dával větší pozor na české šťoury a pochybovače. Jeden z nich pod tímhle videem na serveru YouTube zanechal komentář k jistě nezamýšlené shodě nebo, řekněme, zajímavé náhodě. Týká se symboliky poznávacích značek luxusního vozidla v klipu. „Jsou tam použity 2 SPZ. Jedna je 1AH a druhá 8A8. Někde se stala chyba…“
Od neradostné symboliky Třetí říše teď k symbolice ohlašující snad optimističtější budoucnost. Nejlepší kapela z Chicaga (tedy skupina Wilco) má nové album. Přišli zahrát do známé TV show. Zatímco doposud moderátor v takových případech ukázal na kameru cédéčko, podívejte, jaký formát nahrávky je aktuální teď.
Tramtadadá, další klip zaslouží, alespoň podle Vizinovin, oslavnou fanfáru. Podle všeho si ho vymyslela a režírovala samotná dáma, která v něm taky zpívá. Ostatně, jako všude na svojí poslední desce 4, kterou vydala v roce svých třicetin.
Vsadím se, že o Beyoncé Knowlesové bude něco ke čtení v prvním čísle české verze časopisu Forbes (ten „vidí byznys za vším“), to mi říká můj instinkt. Beyoncé podle něj totiž patří ke „stovce nejvlivnějších amerických celebrit“. Slogan patrně nezní příliš sexy těm, kdo protestují v newyorském finančním centru na Wall Street proti bobtnající bankéřské elitě a scvrklému životnímu standardu nižší a střední třídy. Vizinoviny se připojují, protože taky „nemají co ztratit, leda své okovy“, jak říká klasik.
Takhle přišel protestující na Wall Street podpořit hiphoper Talib Kweli. Protože má celé hnutí prozatím dost spontánní, neorganizovanou povahu, vidíte, jak to přední americký hiphoper zvládl bez hudebního doprovodu. Alespoň kytaru si s sebou vzal na Wall Street zpěvák Jeff Magnum, z dnes už neexistující, ale pozoruhodné kapely Neutral Milk Hotel. Stylově je vystoupení natočené na mobilní telefon. Pro úplnost tedy dva skutečné klipy zúčastněných: Nejdřív dojemný valčík zmíněných Neutral Milk Hotel a po nich Talib Kweli s kamarádem do deště.
Nakonec ještě k úvodu dnešních Vizinovin. Leoš Mareš je možná nádoba prázdná, ale s neuvěřitelným nadáním bezprostřednosti a taky neúnavný chrlič frků. Nevíte o něm něco? Nějak Vizinovinám zmizel z radaru s koncem Hušáka v čele Sazky. Na BBC nedávno rozebírali povahu amerických superhrdinů, Batmana, Supermana a Spidermana. Ti patřili k „jemné síle“ (anglicky „soft power“) USA, tedy k prostředku, kterým se v zahraničí prosazuje americká kultura, aniž by k tomu zmíněné trio potřebovalo víc než své neobyčejné zbraně ve filmech a komiksech. Leoš Mareš rozhodně na čas patřil k „soft power“ společnosti Sazka. Věřím, že ty turbulence Leoš přežije. Tak to prostě se superhrdiny chodí.
