Violoncellista Jiří Bárta znovu nahrál komplet suit Johanna Sebastiana Bacha. Vyzrálejší díky profesním a interpretačním zkušenostem se vrátil k repertoáru, který zaznamenal na nahrávku už před třiadvaceti lety. Navíc tentokrát díla barokního skladatele hraje na barokní violoncello. Bachovy suity jsou celoživotní úkol, podotýká v rozhovoru pro Události v kultuře.
Violoncellista Bárta otevřel po více než 20 letech konzervu s Bachem
Jiří Bárta: Bachovy suity jsou nekonečný úkol (zdroj: ČT24)
Ne každý z violoncellistů uspěje v takovém úkolu, jakým je nahrání Bachových suit. Měl jsi s nimi ale v druhé polovině devadesátých let u kritiky úspěch. Proč ses rozhodl je nahrát znovu?
V momentě, kdy jsem tenkrát suity dotočil, jsem měl pocit, že je musím udělat ještě jednou a jinak. Možná má takový pocit člověk při téměř každém koncertě, zvláště pak u nahrávky, protože vědomí, že tady zůstane a opakovaně si ji někdo poslechne, je stresující.
Hudba je sice živý produkt, takže na nahrávku vlastně nepatří, ale jsem zároveň takový hifista, miluju hudební konzervy a nedovedu si představit život bez zaznamenané hudby. A Bach je tak specifický, že vybízí k tomu, zkusit ho v určité životní fázi uchopit jinak, nechci říct lépe. Většina cellistů se k Bachovým suitám vracela vícekrát, třeba János Starker je natočil čtyřikrát.
V čem se vztah k Bachovým suitám posunul u tebe, kromě toho, že je hraješ na jiný nástroj?
Nástroj je pro ten posun signifikantní. Už od dob na konzervatoři jsem se zaobíral takzvanou autentickou interpretací, učaroval mě – a dodnes si myslím, že je to vrchol bachovských nahrávek – holandský violoncellista Anner Bylsma. Když jsem přistupoval k první nahrávce, hrál jsem na nástroj, který byl sice také starý, ale měl kovové struny, normální smyčec a další věci, co přišly až mnohem později než v Bachově době. Vlastně jsem fingoval ideál zvuku barokního violoncella a pořád jsem se ptal sám sebe: Není to moc? Nejsem moc agresivní? Nevibruju příliš?
Poslechněte si: Jiří Bárta hraje Bachovy suity na festivalu Janáčkův máj 2015 (zdroj: ČT24)
Kdežto teď jsem konečně uchopil instrument, který se v té době používal. Je to starý pražský nástroj začátku osmnáctého století, s kopií barokního smyčce, replikami barokních strun, které se dělají podle receptur dochovaných z té doby. Kromě jediného kompromisu, kdy šestá suita je psaná pro pětistrunný nástroj, hraju ji ale na čtyřstrunné violoncello se všemi plusy i minusy. Za plusy považuju, že je zachovaná zvuková soudržnost nahrávky, ale samozřejmě přicházejí k tomu technické obtíže, některé akordy se velice špatně chytají a tak dále.
Teď už jsi spokojen? Je tohle tvoje poslední verze Bachových suit, nebo se k nim ještě za dalších několik let vrátíš?
Když bude šance. Je to nekonečný úkol.