Zpěvačka Eva Olmerová by se nedávno dožila osmdesáti let – jako připomenutí naprosto jedinečné umělkyně nyní vychází trojalbum Já hledám štěstí, přesvědčivý důkaz jejího nezastupitelného postavení v naší populární a jazzové hudbě.
Třikrát Eva Olmerová - jazzová, countryová, autentická
Mluvívá se v souvislosti s Evou Olmerovou, jež zemřela v roce 1993 v pouhých devětapadesáti letech, o jejím více než pestrém životě, o jejích eskapádách, problémech se vztahy i s alkoholem, vězněními, ale i s bolševickými zákazy; bývá také zmiňováno, jaký že by to musel být hraný film či román, založený na jejím osudu – jistě, byl, ovšem podat o jejím umění píseň, položit se do textu, to pranic nevypovídá.
Jistě tedy zaslouží Supraphon pochvalu za to, že zpěvaččino nedožité jubileum připomenul, a to hned výběrovým trojalbem – jež přitom není náhodně sesypaným sběrem nahrávek, ale koncipovaným počinem. První disk nabízí nahrávky spíše countryově laděné, trampské evergreeny a tradicionály, druhý pak přináší nahrávky veskrze jazzové, na třetím disku najdeme spíše mix popu a jazzu.
Jak tedy vypadá z pohledu této kolekce, jež nese podtitul Zlatá kolekce 1962-1992, Olmerové nahrávací kariéra? Výtečně! Tak třeba píseň Až ztichnou bílé skály, již zpívá v roce 1969 za doprovodu Settlerů, předvádí, jak právě její podání zbavuje tuto Kordovu trampskou klasiku nánosu laciného, lkavého sentimentu.
Stejně tak Osamělý rváč, který má lehce jazzový nádech, nejen díky aranži, zvláště kytarovému partu, ale také díky swingující Evě Olmerové – a to samé platí i pro Svět ticha, opět trampskou náladovku, již opět Olmerová proměňuje ve zcela jinou, hlubší záležitost, blížící se – opět, nepřekvapivě, až na ten text o Velkém Manitouovi – jazzu. Pokud zpívala Olmerová country, také se vyhýbala uslzené šarži, měla vždy nad repertoárem, žánrem potřebný nadhled. A je jedno, byl-li to instinkt, dar či rozhodnutí vědomé, zkrátka to funguje.
Pochvalu si zaslouží nahrávky, které pořídila v produkci Michaela Kocába a s jeho studiovou skupinou v roce 1983. Nejen že mají daleko lepší zvuk, citlivá ruka producenta je poznat i z jejich aranží a celkového vyznění – jako třeba v svižně swingujícím radicionálu Přijde čas, kdy skončí mý trápení nebo další tradicionál, tentokráte vznosné blues Čekám na ten svůj den.
Tím se dostáváme k druhému disku, „jazzovému“, kde zpívá jak s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka (s přehledem podaný Alexander's Ragtime Band či blues Nobody Knows You When You're Down And Out), další evergreeny Ain't Misbehavin', ovšem rozhodně ne v tradičním pojetí s Velebného S+HQ, s pěkným flétnovým sólem, a My Funny Valentine, opět s podmanivým zpěvem i decentní aranží. Lze ostatně prohlásit, že právě nahrávky s jazzovým kombem S+HQ jsou „nejkvalitnější“, lze-li to tak ovšem poměřovat, protože právě v případě Evy Olmerové to lze jen těžko. Dobře, tedy rozhodně nejodvážnější…
Já hledám štěstí - trojalbum písní Evy Olmerové
Třetí disk nabízí nahrávky nejstarší, z roku 1962, přičemž například jazzově laděný Meteor Karla Mareše je navzdory tomu, že se jedná o zkušební snímek, dokonale swingující nahrávkou, na níž Olmerová s přehledem zpívá beze slov, Blues samotářky Suchého a Šlitra jistě muselo Olmerové sednout jako přišité. V písni Jak víš z roku 1986 je sice slyšet, jak se životní eskapády na Olmerové hlase podepsaly, možná paradoxně tím ale nahrávka i její projev získávají na ještě větší autentičnosti. Protože, autentická, to byla Eva Olmerová vždycky – před mikrofonem i v soukromí.