Cesta na vrchol je stále otevřená, já tomu pořád věřím, píše Josef Urban v autorském doslovu ke svému poslednímu románu. A dobře dělá, že neztrácí naději, ostatně jako hrdinové jeho knihy. K vrcholu spisovatelské cesty mu totiž ještě značný kus schází. Navzdory názvu - Tenkrát v ráji - se čtenář bohužel v žádném edenu neocitne.
Plus knize může rovnou připsat každý, kdo propadl horám. Románový příběh je inspirován nedlouhým životem horolezce Josefa Smítka, spojeného především s pískovcovými skalami Českého ráje. V nich se také ve 40. letech minulého století skrýval, aby se vyhnul nasazení na práci v nacistickém Německu, v roce 1944 byl ale zadržen a popraven krátce před koncem druhé světové války.
Josef Urban se Smítkovými skutečnými osudy jistil v několika bodech, část si vyfabuloval. Vznikl román „o svobodě ve zlých časech“, česko-německém kamarádství, které občas visí na velmi tenkém laně, milostném troj- až čtyřúhelníku a poněkud fanfarónském hrdinství. Události vycházející ze skutečného života atraktivitu příběhu sice zvyšují, zároveň se ovšem stávají v Urbanově případě kamenem, nebo spíš „skálou“ úrazu, protože jejich zpracování často nevyzní tak věrohodně, jak by se u autentického osudu čekalo.
Nepomáhá příliš ani koncepce románu coby vzpomínek jednoho z aktérů dávných událostí. Narušována je totiž ne úplně šťastným střídáním er-formy a ich-formy, které má zřejmě dodat na dramatičnosti, ale nezastře celkovou plochost vyprávění. Z velmi solidních základů - plných dramat - se autorovi podařilo sestavit (také řemeslně solidně) pouze jednu vrstvu, pravda, s poselstvím, že svoboda je nad zlato a láska skály přenáší.
Ani tragické události nejsou samospasitelné, a že jich druhá světová válka skýtá bezpočet. Samy o sobě ovšem nestačí, a až je člověku líto, že ho dramatické zvraty v osudech hrdinů nijak za srdce neberou, i když pro autora je tento příběh, soudě i podle předmluvy a doslovu, tak trochu srdeční záležitostí.
Josef Urban se do (před a po) válečného období spisovatelsky vrací - je (spolu)scenáristou k filmům Habermannův mlýn a 7 dní hříchů, které vyšly i v knižní podobě. Ve všech jsou napjaté česko-německé vztahy vyostřeny na konkrétním příběhu, kde se dělení na „zlé“ a „hodné“ najednou nezdá až tak černobílé - i když v posledním románu zasahují obecné okolnosti do česko-německého kamarádství tak nějak nemastně neslaně.
Ve všech jsou také stopy po příčině, proč Urbanovy příběhy občas čtenářsky skřípou mezi zuby - sklon k melodramatům a klišé. V doslovu autor připomíná, že všechny jeho knihy a scénáře jsou o svobodě, pro své další spisovatelské cesty na vrchol by se tedy měl pokusit osvobodit od toho, aby v jeho textech byly oči pichlavé, touha bezbřehá a vábení vroucí.
„Joska (…) buší na dveře jejího těla. Splynuli spolu jako dvě řeky. (…) Mísí se jako jejich těla i duše (…) Vlna za vlnou burcuje jejich těla. Sopky bouří, chrlí svou lávu. (…) poslední jablka ze stromu poznání popadala na zem,“ popisuje vášnivé vzplanutí v kapitole nazvané stejně jako román. Žena, která této osudové přitažlivosti podlehne, je autorkou červené knihovny. Je tu tedy jistá naděje, že jde o promyšlenou parodii milostného braku, spíš se ale bohužel zdá, že je pasáž míněna smrtelně vážně.
Podle románu Tenkrát v ráji by měl vzniknout film. V hlavní roli prý se slalomářem Vavřincem Hradílkem. Snad se Josefu Urbanovi podaří na filmovém plátně vyhnout se obloukem klišé a prvoplánovosti a naopak se držet toho, co na jeho románu stojí za cestu: Silného dramatického příběhu skutečné a výrazné osobnosti, která podle všeho vybočovala z průměru. Tím spíš by si zasloužila neprůměrné zpracování svého osudu.
Předmluvu ke knize napsala písničkářka Radůza, pro chystaný snímek nazpívala i titulní píseň, vyšla na jejím albu Gaia:
Josef Urban: Tenkrát v ráji. Vydal Fragment, 2015.
