Originální cyklus České televize Šumná města se dočkal volného pokračování v podobě Šumných stop. Po 66 dílech mapujících moderní architekturu měst a městeček Čech, Moravy a Slezska se pozornost autorské dvojice Lipus–Vávra obrátila k neprávem opomíjenému a zapomínanému odkazu českých architektů ve světě. Žasnoucí architekt David Vávra již nalezl otisky práce českých rukou v Bosně a Hercegovině, Japonsku, Izraeli, Slovinsku a Bulharsku. 24. května v Bulharském kulturním institutu se tvůrčí tým cyklu dočkal nečekaného ocenění, když mu byla předána cena bulharského ministerstva kultury Zlaté století. Pánové Lipus a Vávra v rozhovoru pro web ČT24 přiznali nejenom své překvapení z tohoto ocenění, ale přiblížili i náročnou práci na celém cyklu.
Šumné stopy Vávry a Lipuse: Někdo jezdí na chalupy, my po chalupách
Proč vás bulharská cena tak překvapila?
David Vávra: Hlavně z toho důvodu, že Šumné stopy ještě bulharská televize nevysílala. Ocenění jsme dostali na základě projekcí v Sofii, Plovdivu a v kulturním centru v Bulharsku. Ale kdo to inicioval, vůbec nevíme.
Radovan Lipus: Zlaté století je docela významné ocenění za propagaci a přínos bulharské kultuře, které se skládá z medaile a diplomů. Dostala jej Česká televize, jmenovitě Renata Vlčková za produkci a my s Davidem jako autoři. Přiznáváme, že nás to velmi potěšilo, protože ta práce je vskutku náročná. V poslední době jsme za Šumné stopy získali ještě dvě ceny na festivalu Arts&film v Telči ve dvou různých kategoriích, čehož si také považujeme.
Co bylo tím popudem, že jste z Čech vyrazili do světa?
David Vávra: Měli jsme takový pocit, že v Šumných městech je architektury 20. století dostatek a tím industriální architektura již dostala svou satisfakci. Přišlo nám, že dluh vůči emigrantům je daleko větší, je to neprobádaná oblast. V žádné učebnici architektury není nikdo z těchto architektů, kteří působili v zahraničí, vůbec zmíněn. A přitom si myslím, že třeba Antonín Raymond je nejplodnější český architekt 20. století a rozhodně jeden z nejoriginálnějších. Chtěli jsme hlavně upozornit na to, že vytvořili zajímavou práci a určitým způsobem dokázali českou zkušenost převést do místních podmínek, což se jim podařilo natolik, aby se s tím místní lidé ztotožnili. Navíc řada těch architektů ještě žije, je jim kolem osmdesáti let a je možná poslední možnost s nimi něco natočit.
Radovan Lipus: Přitom se jedná o významné realizace, to nejsou malé věci. Například Lev Kalda projektoval chorvatský parlament nebo čeští architekti projektovali Národní divadlo v Lublani, Národní banku v Brazílii. Nejsou to navíc stavby nezajímavé, dost často posouvají i výtvarný výraz v těch zemích. Když si člověk uvědomí, jaký význam pro chorvatskou secesi měl Antonín Slavíček v Osijeku, jaký význam měl třeba pro Split architekt Kodl, když jeho vlivem chorvatský funkcionalismus u moře získal zcela novou kvalitu a jiné tvarosloví, je to vskutku nebývalé.
David Vávra: Myslíme si, že je opravdu zajímavé a důležité zveřejnit, že Národní divadlo v Lublani projektoval pan Jan Vladimír Hráský, který tam byl jako specialista na vodovody a kanalizaci a jen jako „bokovou věc“ vystřihl spolu s Antonínem Hrubým jedno z nejkrásnějších divadel v Evropě.
Čím si vysvětlujete, že je tento váš projekt tak úspěšný, přestože se jedná o poměrně odbornou záležitost?
David Vávra: Náš záměr byl, aby to bylo tzv. naučně-populární, aby to bylo chutné a zajímavé, aby i lidé, kteří nejsou odborníky, si tam našli lidský příběh. Protože architektura, to jsou v podstatě osudy lidí. Aby to přepnutí na komerční televizi následovalo po delším čase.
Radovan Lipus: Aby to laika přitáhlo a odborníka nezklamalo.
Šumné stopy
A byl problém takovýto zvláštní útvar prosadit?
David Vávra: S prosazováním problém nebyl, protože to původně měl být jenom jeden díl. Radovan napsal scénář dokumentu Šumná Ostrava (1995) a tehdy nikoho nenapadlo, že budou i další.
Radovan Lipus: Celé to vzniklo jako veliké netušení. Když jsem psal ten první díl, tak jsem ani netušil, že provázejícím architektem bude David a že z toho bude seriál a už vůbec ne, že jednou budeme cestovat po různých městech, různých zemích a kontinentech.
Jak vlastně takové natáčení v cizině probíhá?
Radovan Lipus: Pravdou je, že je to vše velmi náročné. Složitá je hlavně příprava, protože se jedná o cizí země, a hlavně o těchto architektech v českých zemích, českých pramenech a literatuře nebývá téměř ani řádka. Zde je namístě vyslovit nehynoucí dík a obdiv našim odborným pracovníkům ze zemí, kde natáčíme.
David Vávra: Krajané, velvyslanci, Česká centra, lidé na ambasádách, odborníci, historici. Bez těchto spolupracovníků by nic nebylo. Třeba bez Petra Holého, který působí v Japonsku, umí brilantně japonsky a současně byl vyzbrojený tím, že byl zástupce velvyslance, protože v Japonsku se téměř nikde na veřejnosti nesmí natáčet. Kdyby tam díky diplomatickému pasu nepřekonával tuto bariéru, tak bychom tam nikdy nebyli. Pokaždé je to různé a často to setkání přinese náhoda, někdy ta země přinese toho konkrétního člověka a jindy člověk přinese zemi. Vlastně jsme začali tím, že velvyslanec v Bosně, což byl tehdy Jiří Kuděla, se zasloužil o to, že Karel Pařík, který byl zapomenutý i v jeho vlastní rodině…
Radovan Lipus: … architekt, který postavil celé Sarajevo, má v Bosně přes 150 realizací!
David Vávra: … se zase vrátil do povědomí lidí. Kuděla ho našel, protože je vzděláním historik-archivář. Díky tomu, že byl zároveň velvyslanec, se mu podařilo obnovit Paříkův hrob, prosadil po něm pojmenování jednoho sarajevského náměstí apod. Pro nás to byla tak velká pobídka, že na základě toho jsme do Bosny jeli. To je to, že něčí urputná snaha je pak pro nás jako rozsvícená zelená na semaforu.
Radovan Lipus: Posléze pak o Karlu Paříkovi vyšla krásná a reprezentativní monografie i v češtině, letos na podzim se chystá odhalení pamětní desky, kterou navrhl David, v jeho rodné vsi Veliši u Jičína.
Má vaše počínání nějaký vliv na samotné budovy?
David Vávra: Dalo by se říci, že v Čechách, pokud se nějaká ohrožená stavba objevila v Šumných městech, tak se možná díky tomu hodiny trochu přesypaly a náš přiložený kamínek vychýlil ručičku vah na tu příznivější stranu. Jinak se mi spíš zdá, že očicháváme mizející stavby.
Radovan Lipus: Oproti tomu já mám jednu konkrétní zkušenost z Japonska, kde Antonín Raymond v Jokohamě projektoval vilu pro továrníka Ehrismanna. Tuhle vilu jsem navštívil čtyřikrát, vždy rok po sobě. Nejdříve při první návštěvě, pak v rámci obhlídek, potřetí v průběhu natáčení a počtvrté během projekce - a musím říct, že mne až dojal fakt, že i díky našemu natáčení dnes vila Ehrismanna funguje daleko víc jako památník Antonína Raymonda než jako nějaký exotický evropský dům. Zatímco před čtyřmi roky tam byla o něm jen taková malinká cedulka, nyní je v každé místnosti text o tomto architektovi, jeho myšlenky, fotografie, části životopisu.
Paradoxně si myslím, že větší dluh je na naší domácí straně, protože v cizích zemích, kde naši architekti působili, o nich vědí. Jsou po nich pojmenovaná náměstí, jsou tam jejich sochy, pamětní desky, zatímco u nás není o nich zmínka ani v těch nejodbornějších sbornících a učebnicích architektury.
David Vávra a Radovan Lipus při natáčení Šumných stop v Bosně a Hercegovině
Pociťujete při natáčení více stres nebo pohodu?
Radovan Lipus: Samozřejmě, že je to velmi složitá práce. Vlastně se musí dohromady poskládat jakási mozaika a to by nebylo možné bez obhlídek, bez toho, abychom ta místa předtím navštívili. A stejně se v rámci obhlídek dostaneme bohužel tak do třetiny, maximálně do 40 procent staveb a zbytek musíme dosti nesnadno dohledávat z pramenů, časopisů atd.
David Vávra: A stejně pak na místě, i když my to moc neděláme, přepisujeme texty, protože situace se náhle změní.
Radovan Lipus: Někdy se ukáže, že nás někam přece jen nepustí. Nebo třeba v Chorvatsku jsem měl postavený celý jeden obraz filmu na tom, že v tamním Národním divadle je malovaná opona od malíře Vlaha Bukovace, na které byla zpodobena – už za svého života - herečka Marija Ružička Strozzi, narozená v moravské Litovli, a oni tu oponu během celého našeho natáčení v Záhřebu vůbec nepověsili.
David Vávra: Hodinu po hodině je v natáčecím plánu dáno co, kde a kdy. Málokdy se nám stane, že to stihneme rychleji, spíš před sebou valíme obraz, který kvůli nějakým potížím nejde udělat. Ale natočit se to nakonec stejně nějak musí.
Radovan Lipus: Je mnoho okolností, které to mohou zkomplikovat: špatné počasí, komplikovaná doprava, problémy s místními lidmi či nečekaná nepřítomnost elektřiny pro světla…
David Vávra: … nepřijde člověk s klíči…
Radovan Lipus: … nebo je tam náhle lešení, a přitom být nemělo…
David Vávra: Ale zase ty země jsou vlastně tak zajímavé, že je šance tam najít něco jiného, co jsme třeba ani netušili. Jen kontext krajiny je strašně silný - v Izraeli, v Japonsku někdy jen stačí postavit kameru a už je to.
GALERIE
Radovan Lipus autor: Jaroslav Fiala, zdroj: ČT24
Přirostlo vám nějaké místo k srdci?
Oba: Každé.
David Vávra: Já nemám místo, kde by se mi nelíbilo.
Radovan Lipus: Přesně tak. Člověk tam prožije intenzivní, ale opravdu intenzivní měsíc života, pohybuje se po horách, městech, lesích, kanálech, čističkách, katedrálách, parlamentech, opravdu v různých prostředích. Ve Slovinsku, Bulharsku, Japonsku, v Bosně… A co se týče nějakého vracení, já se třeba letos vracím s velkou chutí do Bulharska. Vezu tam rodinu, protože oni tam nikdy nebyli, neznají to a já jim tu zemi chci alespoň trochu ukázat. Já sám jsem byl v Bulharsku poprvé až při obhlídkách, nemám tudíž žádnou nostalgii nebo reminiscence a averzi z komunistických dob, takže pro mě ta země byla opravdu čistá nová zkušenost. Ve spoustě věcí mě okouzlila a nadchla, není důvod se tam nevrátit.
David Vávra: … čerstvé, dobré jídlo, relativně levné…
Radovan Lipus: … přátelští lidé, nádherná krajina, láska a úcta k Čechům, protože mnozí vědí, co Češi pro ně udělali a znamenali. A navíc to jídlo je neuvěřitelné, ta čerstvost zeleniny je s našimi podmínkami bohužel nesrovnatelná.
David Vávra: V zemích, které vypadají, že jsou nejchudší, se nejlépe jí, tam nejsou ty obří obchodní domy a sítě fastfoodů, ale jí se tam to, co tam právě vyroste.
Radovan Lipus: Zní to možná banálně, ale… sýr je sýr, rajče je rajče a paprika je paprika…
Natáčení Šumných stop v Japonsku
A lidé?
David Vávra: Pokaždé jiní, někde jsou asertivní, třeba Izraelci jsou asertivní, protože celou historii svého státu bojují s nějakým nepřítelem, tak jsou hodně ostražití a dost to trvá, než se něco zlomí. V Bulharsku se zase všechno nechává na poslední chvíli a pak každého trochu sjedou. Ale je to vlastně kolorit, nelze se moc zlobit. Nakonec jsou tyhle komplikace pro Čecha zajímavější, protože je víc nastražený, víc musí něco řešit. A pak, naštěstí, vždycky máme dopis, který je podepsaný velvyslanectvím, nejsme úplní piráti.
Jsou plánovány další díly Šumných stop?
David Vávra: Na podzim Argentina, a jestli bude mít televize dál zájem, tak by měly následovat Brazílie a Rumunsko. Již máme za sebou obhlídky v Brazílii, protože jsme to na jaře spojili s Argentinou.
Radovan Lipus: Těch míst je spousta. Čeští architekti úspěšně působili v mnoha zemích a dodnes jsou tam ctění a vážení, takže plánů by bylo ještě dost.