Existuje recept na ideální rodinu? ptá se v podtitulu dokument o rodině, která život v přírodě a pospolitost staví nad vymoženosti a pravidla současné společnosti. Že láska a slušné vychování jsou větší dar než jakékoli hmotné věci je nepochybně pěkný ideál, ale v praxi takový způsob života a výchovy ideální být nemusí. Z dokumentárního snímku Stále spolu to tak rozhodně nevypadá.
Stále spolu proti všem aneb Jak se staví rodina na zelené louce
Dokumentaristka Eva Tomanová poznala rodinu Mlčochovu před více než deseti lety. Na šumavskou louku, kde v maringotce oblepené nesourodými přístavky Mlčochovi se svými devíti dětmi žijí, ji přivedl příběh jiné „alternativní“ rodiny. Případ Půlnoční bouře, holčičky, které rodiče chtěli dát takové indiánské jméno a vyhnuli se zapsání dítěte do matriky i povinnému očkování.
Případ vzbudil diskusi, zda systém, který nepřipouští výjimky, je nastaven správně. Do křížku s tím zdravotním se dostali i Mlčochovi, když byli hledáni policií poté, co (údajně) nenechali léčit svou dcerku. K této „kauze“ se ale vyjadřovat nechtěli, takže v dokumentu o ní zmínka není, přestože spadá do doby natáčení.
Autorita je od slova autor
Vůbec se zdá, že o čem se kdo bavit bude nebo nebude, je především v režii hlavy rodiny. Petr je neoddiskutovatelnou autoritou - Autorita je od slova autor. A kdo je váš autor? vysvětluje potomkům - a vzorem. To on drží otěže od způsobu, jakým rodina už pětadvacet let žije, a nutno dodat, že dost pevně. Opratě platí i na manželku, která přijala model, v němž žena poslouchá muže a její místo je u rodinného krbu. Sama režisérka, tedy žena a navíc pracující ne-kvočna, si u Petra musela nejdříve vydobýt respekt.
„Autor“ své děti udržuje v izolaci od okolních vlivů - „nerozmazluje je“ tekoucí vodou či televizí ani narozeninovými dárky (svůj věk znají dokonce jen přibližně), odmítá je posílat do školy, a aby splnil zákonné podmínky pro individuální studium i u těch starších, odjíždí celá rodina vždy na víc než polovinu roku karavanem do Španělska. Důležitější než hmotný standard a vzdělání (přestože on i jeho manželka jsou vysokoškoláci) je pro něj rodinná soudržnost, a ta opravdu funguje.
„Musím říct, že je to tam hodně založeno na strachu z okolního světa, který tu rodinu přimyká více k sobě. Zmiňovaný strach je jen podvědomý. Určitě jsou rádi, že jsou spolu. Petr klade velký důraz na společné hodnoty, rodina je na to asi zvyklá a naplňuje ji to. Jsou spokojení s tím, co mají a jak žijí. Sám Petr má pak velkou ambici. Říká, že v dnešní době jsou informace uloženy na elektronických médiích, že se to hned ztratí a nic to nevydrží. Došel k názoru, že nejlepší je to sdělení vytesat do svých dětí. To znamená, že on sám jim mění fenotyp a tím i genotyp. Řekněme, že ty děti chce zkrátka přeprogramovat,“ říká režisérka.
Profesionální otec
Nejsou to žádní šamani ani příznivci hippie kultury, dodává, že Mlčochovy nelze zařadit do škatulky nějakého světonázoru. Pokud už by bylo nutné jim nálepku přidělit, pak by na ní bylo napsáno „svoboda“. Petr chce o svém životě a životě své rodiny rozhodovat sám, nezávisle na řádu společnosti, jejíž je součástí. To, že vychovám devět slušných lidí je víc, než kdybych postavil most, argumentuje „profesionální otec“, čím je pro systém přínosný a proč má nárok ho využívat třeba tím, že od něj žádá sociální dávky. „Petr to bere tak, že na státu nemůžete být nezávislý, protože stát obsadil všechny zdroje. A kdyby ty dávky nechtěl, okrádal by tím svoje vlastní děti, protože by jim nemohl dát už vůbec nic,“ upřesnila režisérka.
Svým dětem Petr vštěpuje, že pravidla systému je třeba dodržovat, když už jednou jsou, ale dělá to po svém. Výsledek působí polovičatě - chce, aby si děti udržely čistou hlavu bez vlivů vzdělání a konzumu, ovšem mobil používá, pračku ve svém šumavském slumu má a za ním zaparkovaná auta (pravda, jezdící spíš na sílu vůle, tím spíš ale by se o jejich šetrnosti k životnímu prostředí dalo pochybovat).
Dokument už po prvních projekcích vyvolává diskuse, jaké i tvůrci očekávali - o tom, jaký je idál rodiny a kde je ona čára, kterou by rodiče při rozhodování o svých dětech neměli překročit. Petr se snaží o jistou formu svobody - a souhlasit s jeho náhledem na život můžeme i nemusíme, každopádně je to celkem jeho věc -, ale neomezuje svobodu volby pro své potomky? „Když jsem tam tehdy přijela, byla jsem mladší a naivnější a zdálo se mi, že je to ráj na zemi. Děti byly šťastné, nahé, běhaly kolem a lezly po stromech,“ popisuje režisérka své první setkání s Mlčochovými. Z ideálu „dvou roků prázdnin“ ale při četnějších návštěvách vystřízlivěla.
„Prostě žijí přítomností“
Nejstarším dětem je přes dvacet, prvorozená dcera už je dokonce sama matkou, její dospělí bratři pokračují v otcových šlépějích. Jeden z nich sice odešel na chvíli z domova, ale opět se vrátil; proč v „širém světě“ neobstál, dokument neprozradí. Režisérce se zřejmě málokdy podařilo vyzpovídat děti bez otcovského garde, a i když takové momenty jsou, komunikace vázne. Přesto se nedá říct, že by se stranili lidí, nejstarší kluci si během španělských pobytů přivydělávají hraním na ulici a po barech.
„U rozhovoru s jedním z jeho synů jsem si připadala, jak kdybych přišpendlila motýla na nástěnku. V tu chvíli se cítil jako týraný, protože se neumí moc vyjadřovat, a podle mě ani neví, co některými otázkami myslím,“ obává se režisérka. „S jeho dcerou Dorotkou, kterou mám moc ráda, jsem si na začátku mohla povídat prakticky jen o kozách a slepicích. Bylo to něco, v čem žila. Ale když jsem se jí zeptala na budoucnost… Vlastně vůbec nevím, jak ty děti budoucnost chápou. Ony prostě žijí přítomností. Netuším, jestli jsou schopné ji vnímat. Nikdy mi na to nikdo neodpověděl.“
Je také otázkou, proč otec na natáčení přistoupil. Možná ho bral jako dobrý přivýdělek, možná jako příležitost k prezentaci svých názorů. Na divákovi je, aby se pokusil oprostit od prvotní odmítavé reakce na jinakost a zkusil s nimi polemizovat. V kinech má příležitost od 21. května, kdy se dokument Stále spolu, který vznikl s přispěním České televize, začne promítat.