Zemřel filmový režisér Juraj Herz. Bylo mu třiaosmdesát let. Proslavil se filmy jako Spalovač mrtvol nebo Petrolejové lampy a naposledy Habermannovým mlýnem uvedeným v roce 2010. Připomeňte si jeho tvorbu i v následující fotogalerii.
Juraj Herz patřil k filmařům řazeným k československé nové vlně. Rodák ze slovenské obce Kežmarok ve své tvorbě využil i některé vzpomínky z dětství. Kvůli židovskému původu se během války dostal do koncentračního tábora, což bylo tématem jeho filmu Zastihla mě noc (1985).
Byť šlo o jednoho z nejvýznamnějších filmařů, potýkal se nejenom s nepřízní politických elit své doby, ale i s nevlídností kolegů. Absolvoval uměleckou průmyslovku v Bratislavě a také loutkářskou fakultu DAMU. Po škole působil jako herec a režisér v Semaforu. Když ho přilákal film, kolegové – režiséři nové vlny – se k němu příliš nehlásili.
Rakvičku, nebo věneček?
Točil filmy, ze kterých vyzařoval děs, diváky zneklidňovaly a fascinovaly. To potvrdila i jeho režijní prvotina – Sběrné surovosti z poloviny 60. let, což byla sugestivní adaptace Hrabalovy povídky Baron Prášil. Průlom pak přišel s filmem Spalovač mrtvol (1968). Film o vzorném zaměstnanci krematoria a utrpení jeho rodiny putoval pár týdnů po uvedení do trezoru. Zfilmovat další romány autora Spalovače mrtvol Ladislava Fukse již nesměl.
Normalizace Juraji Herzovi příliš nepřála, větší příležitost přišla až v roce 1971 s apolitickým filmem Petrolejové lampy. Další jeho snímek Morgiana (1972), jenž pro Ivu Janžurovou v titulní úloze představoval jednu z jejích životních rolí, ale představitelé tehdejšího režimu označili za morbidní.
Útěk k „ne-pohádkám“
Zákaz natáčení prolomil až po dvou letech s tím, že musel připravit film z dělnického prostředí. Staly se jím Holky z porcelánu, po nich točil pohádky – Deváté srdce či Pannu a netvora se Zdenou Studenkovou, Vlastimilem Harepesem a romantickým hudebním doprovodem Petra Hapky.
I tato adaptace klasické francouzské pohádky o Krásce a zvířeti ovšem nesla řadu hororových prvků; Herz ostatně změnil podobu netvora a rysy savce nahradil charakterem opeřence, aby ještě posílil jeho zrůdnost. Svůj tah vysvětloval tím, že peří na rozdíl od srsti nemá člověk chuť pohladit. V roce 1981 pak následoval autentický sci-fi horor o autě poháněném krví Upír z Feratu.
Do Sudet
Další střety s režimem vedly až k emigraci do Německa, k níž však přistoupil až v roce 1987, takže v exilu pobyl jen poměrně krátce. V Německu točil zejména pro televizi. Po revoluci se vrátil, dále však spolupracoval se zahraničními producenty. Jeho posledním celovečerním snímkem byl Habermannův mlýn (2010) zachycující osud českého Němce před, během a po druhé světové válce.
Celkem dokončil více než pětadvacet celovečerních filmů. Řada z nich získala ocenění na prestižních festivalech. Před osmi lety dostal na filmovém festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. O rok dříve obdržel za své celoživotní dílo také Českého lva. Loni obdržel také slovenský Řád bílého dvojkříže.
