Studio Švandova divadla připravilo politický experiment z cyklu Intimní rozhovory. Režisérka Viktorie Čermáková si zhruba rok po adaptaci Bondyho Šamana vzala v tomto podzemním prostoru na přetřes prezidenta Putina i s jeho údajnými nočními můrami. Jednou z nich je zesnulý komunistický funkcionář a ideolog Vasil Biľak. Exaltovanou černou grotesku Putin a Biľak u trezoru živí věčný oheň neomezené moci.
Novinku, uváděnou v dramaturgii Martiny Kinské, inspirovaly mediální výstupy, odborné články, zahraniční dokumenty a Biľakovy paměti. „Nejvíc mě zajímalo téma moci: jak chutná i co všechno s člověkem udělá,“ říká režisérka a autorka scénáře, která se angažovanému divadlu systematicky věnuje už řadu let. Rámec příběhu je duchařský. Biľak přichází za Putinem coby zombie, tváří se ovšem nenuceně a zrovna tak se u něj chová. Kromě starého vlezlého komunisty do sídla k ránu dorazí třeba obávaný Rasputin nebo císař Mikuláš, což se neobejde bez dusivě husté „snové páry“.
V roli ruského státníka uvidíte Marka Pospíchala, jehož fyziognomie Putina skutečně připomíná, herec má maminku Rusku a narodil se rovněž v Petrohradě, zajímavá shoda. Asi by mohl v představení využít ruštinu ve více replikách. Biľaka ztvárňuje hostující Miloslav Mejzlík. Jindy elegán, zde rozcuchaný sivý nebožtík, bažící po svých v Kremlu archivovaných dokumentech, respektive po tzv. zvacím dopisu z roku 1968, jenž kdysi se svými soudružskými kolegy podepsal a jehož originál by chtěl sprovodit ze světa.
Třetí personu, prezidentovu sexy asistentku Annu (jakož i další vedlejší postavy), hraje drobná kráska Martina Krátká. V inscenaci mj. využije svou pohybovou průpravu, získanou studiem u Ctibora Turby, součást scény tvoří kruhy a žíněnka. Gymnastická cvičení Putina s Annou jsou vítaným odlehčením jinak značně didaktické hry, v níž se paralelní světy tehdejších a současných politických špiček soustřeďují na doslovné dialogy osvětlující onu chmurnou kapitolu našich moderních dějin. Samotný zvací dopis Brežněvovi, o nějž jde, si pak divák přečte v informacemi naditém programu.
Určité interpretační nebezpečí spatřuji v záměrné nedokumentárnosti celé kompozice. Může diváka mást. Svědomí, spravedlnost, pravda a vlastizrada jsou jistě zamyšlení hodnými motivy, ovšem Putin a Biľak spolu pijí, perou se, hrají šachy. Ve své seanci získávají lidské rozměry, máme je chápat v jejich slabostech? Biľak je horlivý, lidový, mnohomluvný, dává Putinovi do těla psychicky i fyzicky. Miloslav Mejzlík střídá rázné herecké polohy, jednu více v šarži, druhou civilnější. Putin nabírá na síle postupně, přesto, že odhaluje i své nedostatky. Marek Pospíchal diktuje světu v tílku a po svém. Uslyšíte ho také nesměle zpívat evergreen „Blueberry Hill“.
Scénické členění dekorace provází diváka Putinovou tělocvičnou, pracovnou, koupelnou i ložnicí. Inkriminovaný mrazák-trezor mají diváci na dosah a neskrývají se v něm pouze potraviny… O kostýmy, scénografii a hudbu se dobře postaral Matěj Sýkora. Na druhou reprízu půldruhé hodiny dlouhé politické koláže se můžete do Studia Švandova divadla vypravit 13. února.
