Můj prastrýc byl v Československu v srpnu 1968 – vjel tam na tanku jako okupant, uvádí rodinný příběh dvaatřicetiletá ukrajinská filmařka Anna Kryvenko, která už několik let žije v Česku. Osobní zkušenost s českými reáliemi a záhada, proč byl její prastrýc vystřižen z rodinných fotografií, ji přivedla k natočení dokumentu, který se na srpnové události dívá z pohledu okupujících. Ani oni často nevěděli, co a proč se děje. Snímek Můj neznámý vojín uvádějí česká kina i Česká televize.
- při slavnostní premiéře v paláci Lucerna v Praze (17. 8.)
- na speciálních pražských projekcích (DOX, Pragovka, kino Světozor, Kasárna Karlín)
- na ČT art (19. 8.)
- v alternativní a on-line distribuci prostřednictvím KineDok a DAFilms.cz
Když jste objevila v rodinném albu fotografie, z nichž byl vystřižen váš prastrýc, byl to ten moment, který vás nasměroval k dokumentu?
Byl to první z důvodů, protože jsem byla samozřejmě zvědavá, kdo to je a proč ho vystřihli. Jediný, kdo o tom mohl něco vědět, byla moje máma, které v roce 1968 bylo deset let, takže si toho pamatuje jen málo. Říkala mi jen, že to byl můj prastrýc, vzal si sestru mojí babičky, a že o něm mnoho nevíme. A jak pomalu začala vzpomínat na rodinnou historii, vzpomněla si, že přijel do Prahy na tanku.
V té době už jsem bydlela v České republice, i proto mi přišlo zajímavé podívat se na tehdejší situaci také z druhé strany, aniž bych tím chtěla ospravedlňovat tehdejší události nebo říkat, že nešlo o invazi. Spíše jsem se chtěla podívat na vše pohledem vojáka, který na tom tanku tenkrát seděl.
Nejsilněji v dokumentu působí právě autentické záběry na vojáky, kteří mají pocit, že přijeli zachraňovat obyvatele Československa, ale setkali se s odmítáním a odporem. Jejich zmatenost ze situace je tím, co chcete divákům sdělit?
Přesně tak. Když jsem narazila poprvé na záběr vojáka, který sedí na tanku, zoufalý, že nerozumí, co se děje, tehdy jsem si řekla, že zkusím právě spojit rodinný příběh s touto emocí.
Mnohé archivní záběry je možné poprvé vidět až ve vašem dokumentu. Kde jste po nich pátrala?
Byly to dlouhé rešerše. Na filmu jsme pracovali skoro tři roky, pátrali jsme v osobních archivech i v Národním filmovém archivu či Archivu bezpečnostních složek. Kromě Česka také v institucích ze Slovenska, Lotyšska, Spojených států či Belgie a také samozřejmě Ruska a Ukrajiny.
Zmíněné záběry jste nechala bez doprovodných vzpomínek pamětníků nebo historiků. Proč?
Myslím si, že film musí mluvit filmovým jazykem, není to televizní reportáž. Pro mě jsou ty záběry mnohem silnější, když jsou ponechány bez komentáře.
Až do třiadvaceti let jste žila na Ukrajině. Jak moc jsou Ukrajincům známy okolnosti invaze v roce 1968?
Nikdy jsem se nepotkala s názorem, že došlo tehdy ke kontrarevoluci, vždycky se mluvilo o invazi sovětských vojsk a vojsk Varšavské smlouvy. Teď se o tom ví ještě víc, v souvislosti se situací, která je na Ukrajině posledních pět let, lidé mají potřebu porovnávat ji se státy, které byly také okupované nebo jejichž území bylo anektováno.
Ve svém snímku otevíráte také téma zděděné viny. Mají Ukrajinci dojem, že předchozí generace se v srpnu 1968 nějak provinila?
Na to nedovedu odpovědět. Můžu jen říct, jak to prožívám ze svého pohledu. Já ten pocit mám, a zároveň mám dojem, že je pro lidi mnohem jednodušší nerozlišovat a zůstat v určité setrvačnosti, že okupant je automaticky špatný Rus a my jsme ta oběť.
