Chtělo by se říci: Je to taková čtivá ženská výstava. Ale není to pravda – je to zpráva o pátrání, sestavená předními českými kurátorkami a historičkami umění Alenou Pomajzlovou, Martinou Pachmanovou, Annou Pravdovou, Vandou Skálovou a Danielou Kramerovou. Pod názvem jednoho z důležitých děl Virginie Woolfové představují komorní, dá se říci vyčerpávajícím způsobem připravenou, přehlídku reprodukcí děl a životních osudů dodnes víceméně neznámých umělkyň - Růženy Zátkové, Edity Hirschové, Marie Galimberti-Provázkové, Mirky Miškovské a spolu s nimi slavné Evy Kmentové. Musíme také připomenout, že Vlastní pokoj je samostatnou a přitom doprovodnou výstavou k hradní výstavě Růženy Zátkové, která dokládá, že umělkyň jejího významu existuje celá řada.
Recenze: Vlastní pokoj - Kurátorky detektivy
Kurátorky detektivy – to zní jako námět společenské komedie. Je to ale spíše doklad neuvěřitelného výkonu, který musel být podán, protože doby minulé i předminulé (obě hloupé a kruté totality počínaje německou okupací) uměly doslova zabetonovat naši paměť a zmrtvět informační toky. Přispěly také k fyzickému zničení nejen všech možných stop i děl samotných, ale často také k ničení životů dotčených, v tomto případě zajímavých, důležitých a navíc (shodou okolností) krásných a ušlechtilých žen.
Výstava, která je opravdu spíše počtením, znovu připomíná, že nás určitě ještě čeká další odvalování poklopů. Barva i chuť života v předmnichovské republice a současně i zcela neoficiální dění zde i v celé kulturní Evropě pod krutým příkrovem následujících režimů dokládá široké řečiště nejrůznějších aktivit i životních osudů. Vždyť posuďme – na tištěných bannerech se dozvídáme stručně vyprávěné napínavé osudy komplikovaných a často tragických příběhů, které připomínají scénáře velkých dramatických děl, přinejmenším barvitý osud Fridy Kahlo, tak nedávno zpřístupněný knihami, filmem a putujícími výstavami.
Marie Galimberti-Provázková na nás shlíží z autoportrétu energické dámy. Tvůrkyně, rozvíjející stopy postimpresionismu a snad i kubismu, byla původem šlechtičnou a také přítelkyní Josefa Váchala, Anny Mackové a Otty Gutfreunda. Studovala ve Vídni u rakouského akademického malíře Heinricha Strehblowa a později v Mnichově u maďarského malíře Simona Hollósyho. Díky Hollósymu se dostala do inspirativního prostředí malířské kolonie v uherské Nagybányi. Zde se seznámila s Alexandrem (Sándorem) Galimbertim, malířem z italské, v Uhrách naturalizované rodiny, za něhož se kolem roku 1906 provdala. S ním v roce 1907 odjela do Paříže, kde studovala na Academie de la Grande Chaumière a na Academie Russe. Pobývala u Fernanda Legéra na Academie de la Palette. Od roku 1911 pravidelně vystavovala na Salon d’Automne a na Salon des Indépendants. V roce 1921 spolu s Váchalem zakládá umělecké sdružení Tvorba. V roce 1925 vystavuje své práce s S.V.U. Mánes a na dalších několik let se na veřejnosti odmlčí.
V roce 1931 – ve svých 51 letech – začíná studovat na Ukrajinské akademii výtvarných umění v Praze, kterou v roce 1923 založili ukrajinští emigranti. V tomtéž roce vystavuje se skupinou Skify, která se o tři roky dříve zformovala kolem Sergeje Maka a sdružovala především právě umělce a studenty spjaté s Ukrajinskou akademií. V roce 1940 jí Galerie Sdružení výtvarníků pořádá autorskou výstavu v Obecním domě v Praze. Posléze bylo možno její díla spatřit ve výstavní síni U Medvídků na pražském Perštýně; největší autorčinu výstavu pořádá v září roku 1942 Jindřichohradecké muzeum, poslední soubornou přehlídku Marii Galimberti-Provázkové uspořádalo Sdružení výtvarníků Purkyně v roce 1949 v Praze. Napínavé, asi i strhující, evropské…
Edita Hirschová, která své práce podepisovala jménem Tita, byla talentovanou malířkou česko-židovského původu. Její tvorba (i život) byly násilně přerušeny v jejích třiatřiceti letech deportací do Osvětimi. Nesporně velmi půvabná autorka žila odvážný a samostatný život, který, s mírnou nadsázkou, se mohl odehrát v té době asi jenom v Praze, kotli česko-německo-židovských kultur a současně v liberálním a bohatém prostředí dostatečně prosperujícího velkého města úspěšné první republiky. Po studiích na gymnáziu si ve třicátých letech v Praze na Národní třídě založila živnost pod názvem Malířství vlastních originálů k účelům reklamním. V roce 1934 odjela do Paříže, v roce 1937 pak do Anglie. Její stopu opět nacházíme až v obsazené Paříži, kde se účastnila aktivit surrealistické skupiny Ruka s perem. Tato, tehdy již bohužel hluchotou stižená autorka, prožila v Paříži přerod z někdejší módní návrhářky a kreslířky vtipů do předních pražských německých listů a časopisů v činnou surrealistku a v určitém vrcholném období přispívala do přerušovaně vydávané revue s Pablem Piccasem, Paulem Eluardem a dalšími.
Eva Kmentová je autorkou všeobecně známou, oblíbenou a populární, patřící ke klasikům českého umění 2. poloviny 20. století. Její životní i tvůrčí příběh ilustruje pestře a barvitě zajímavé období pozdních padesátých a posléze šedesátých let, se všemi hořkosladkými odstíny té doby. Její střetávání s kolegy a autory tohoto času je výjimečné a dostatečně zmapované. Krutý osud poznamenal poslední léta její tvorby a její hrdinné postoje protkly kvalitu jejího díla výjimečným způsobem.
Růžena Zátková, členka velké, úspěšně podnikající potravinářské rodiny, přináší další rytmizaci do atraktivního výstavního projektu. Po sňatku s carským ruským diplomatem Vasilijem Chvoščinským odchází do Itálie, kde poznává moderní tendence evropského umění, značně se lišící od pražského zatuchlého rybníčku. Bývalá žačka Antonína Slavíčka posléze studuje na mnichovské akademii Damen, poznává řady autorů (často nejen díla, ale i přímo osobnosti), spoluurčujících vývoj moderního umění první třetiny dvacátého století. Tak čteme bez dechu jména chorvatského sochaře Ivana Meštroviće, okruh Ruského baletu Sergeje Ďagileva, Umberta Boccioniho, Giacoma Bally, ruských umělců Michaila Larionova a Natálie Gončarové, Artura Cappy nebo i vůdčí osobnosti futuristického hnutí, Filippa Tommase Marinettiho… Vliv na ní mají i četné spiritistické seance, které prohloubí vědomí mimosmyslové reality.
Všechny impulsy, které intenzivně prožívá, se naplno projeví po roce 1915. Po roce 1916 však nastartovanou dráhu výtvarných experimentů přeruší nemoc, kdy se léčí ve švýcarském Leysinu. Netuše, že je poznamenána natrvalo, hledá inspiraci v Bibli, starém umění, perských miniaturách. Po roce 1919 vytváří svá vrcholná díla, abstraktní materiálové obrazy, dokonce s kinetickým prvkem. Její originální život a dílo, předčasně končící, je dalším dokladem úporné cesty za osobní a tvůrčí svobodou, cesty, která se svojí opravdovou výpravností vlastně mohla odehrát jen v onom čase, kdy se odehrála.
O Mirce Miškovské toho autoři výstavy věděli možná nejméně – však se dočteme, že dosavadními dějinami umění prošla téměř bez povšimnutí. Šlo však, jak reprodukce jejích děl dokládají, výtvarně i intelektuálně o umělkyni nanejvýš zajímavou. Kontakt s Otto Mizerou byl bezesporu určující, přesto však osud i dílo autorky vypráví takřka modelově o útěku do vnitřního exilu, v podstatě o situaci, do které se v padesátých letech v této zemi dostal prakticky každý. Jak kurátorka zdůrazňuje, ačkoli zemřela v době poměrně nedávné, pro české umění je mrtvá již víc než šedesát let.
Výstava Vlastní pokoj je více než klasickou prezentací obrazů a výtvarných děl hlubokou sondou do dalších pater české reality posledních sta let. Strhující, dynamickou, detektivní…
Vlastní pokoj / Zátková / Miškovská / Hirschová / Provázková / Kmentová. Kde: Písecká brána, tramvaj 22, stanice Belveder; kdy: do 31. 5.
- Růžena Zátková / Beran (1916) zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253013.jpg
- Mirka Miškovská / Bez názvu (1942) zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253010.jpg
- Marie Galimberti Provázková zdroj: Arbor Vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253001.jpg
- Marie Galimberti Provázková / Autoportrét (1942) zdroj: Arbor Vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253003.jpg
- Edita Hirschová (Tita) / Kresba k básni Marca Patina (1942) zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253005.jpg
- Eva Kmentová zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253006.jpg
- Růžena Zátková zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253015.jpg
- Růžena Zátková / Mallorca (1913) zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253012.jpg
- Mirka Miškovská zdroj: Arbor vitae http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253008.jpg