Příběh nás zavádí do idylické venkovské krajiny, kde se odvíjí tragédie hlavní trojice postav (ve scénáři jsou označeny metaforickými jmény Učitel, Marie, Chlapec) se šťastným koncem. Důležitým elementem filmu je příroda, která vytváří dominantní vizuální rámec i podtext vyprávění. Tím je ponor do lidských vztahů až na přírodní, „animální“ úroveň lidských vztahů a hledání lásky. V případě Učitele se jedná o potlačenou homosexualitu, u Marie o zoufalou osamělost a u Chlapce neschopnost vyrovnat se se ztracenou láskou.
Přírodní báze filmu se projevuje v motivu hlemýždích ulit, které se dvakrát symbolicky objevují ve výkladu Učitele dětem. Poprvé se naznačuje jejich schopnost zaznamenávat minulý život po způsobu letokruhů na pařezu, podruhé odlišnost - každá je jiná, podobně jako lidé. Ti i přes svou fyzickou blízkost zůstávají uzavření ve svých ulitách, jak dokládá kantorův komentář při zkoumání červíků pod mikroskopem: „Všichni jsou stejní, každý se stará o svoji obživu, ani o sobě nevědí.“
Obecné prostředí třídy se zdá být jediným fórem, kde promlouvá jinak naprosto pasivní Učitel k ostatním bytostem. V úvodní části příběhu působí tento pedagog jako romantický idealista, který utekl do přírody z bláznivého města, aby zde nalezl vnitřní klid. Až posléze se odhaluje skutečný důvod jeho úniku, který je osobního až biologického rázu.
Venkov proti městu
Dramatický účinek filmu je rozehrán v řadě protikladů. Jedná se o - v českém filmu už několikrát prezentovaný (Cesta z města, 2000, Mrtvej brouk, 1998) - rozpor mezi bláznivě prostopášným městem a idylicky slunným venkovem s řadou vnitřně čistých obyvatel. V těsném městském bytě se spolu s rodiči Učitele dozvídáme o hrdinově skryté homosexualitě, v německém městě bydlí bývalý Učitelův Milenec, Chlapec uniká z domova vedle frekventované dálnice, aby byl odmítnut svou dívkou Beruškou na stejně frekventované pražské silnici.
Naopak venkov představuje řada poeticky laděných záběrů civilizací nedotčené přírody (idylická vesnice, statek, pole, voda), někdy hraničících až s kýčem (záběr Učitele s Marií ležících na stohu, za nimi louka, stádo krav a modravé nebe). Protiklad obojího rozvádí postavy, kde ty z města bývají vnitřně komplikované, nevyrovnané a povrchní (bývalý učitelův Milenec, maskující se slunečními brýlemi a luxusním sporťákem, Učitelova matka), zatímco postavy venkovské jsou jednoduché, prosté, a proto lidské (ředitel školy, jeho manželka, skupiny hospodských typů). Obě skupiny se komunikačně míjejí a vůbec si nerozumí, což se projevuje mezi Učitelem a matkou i Chlapcem a jeho milou Beruškou.
Venkovsky očistně působí i symbolické „rozlomení ulit“ v závěru filmu, kdy se u rozeného telátka scházejí tři hlavní postavy, aby se navzdory svým odlišnostem a křivdám daly dohromady, protože „každý někoho potřebuje“, jak naznačuje i podtitul filmu. Tato filozofie zjednodušeně řečeno „hodných a zlých“ je naštěstí neustále zjemňována řadou poetických a lidsky upřímných detailů, což přičítám zkušenosti dramaturgie Kristiána Sudy a poctivé práci režiséra. Další kvalitativní střetnutí mezi městem a venkovem tedy opět vyznívá vítězně pro venkov, který už ale byl v českém filmu zobrazen i negativně (Je třeba zabít Sekala, 1998.
Herci a film
Element přírody proniká do všech úrovní filmu. Malířské kompozice záběrů (kameraman Diviš Marek) vytvářejí dojem typické idyly ve stylu venkovské rubriky časopisu National Geographic, intimní průniky do lidských duší jsou docíleny dlouhými záběry detailů tváří. Film působí rytmicky pomalu, ale nikdy rozvláčně, což vytváří svébytný, líně venkovský meditativní styl, osudově umocněný hudebním doprovodem smutně pronikavého zpěvu Ivy Bittové z desky Mater Vladimíra Godára.
Režisérova typičnost se projevuje nejen soustředěností dlouhých záběrů, ale též citlivým vedením herců, kde se profesionálové nerozeznatelně prolínají s neherci. Vynikají dokumentárně působící folklorní scény (pohřeb babičky, hospoda, zábava), připomínající filmy 60. let nové vlny (hlavně Intimní osvětlení Ivana Passera).
Pavel Liška působí velmi autenticky, místy připomíná Dirka Bogarda coby homosexuálně rozervaného skladatele, stiženého láskou ke spanilému chlapci Tadziovi (typově velmi podobnému Chlapci) ve Viscontiově klasické filmové tragédii Smrt v Benátkách (1971). Přesto jeho mžikový přerod z vnitřně rozervaného Učitele k sebevědomě vyrovnanému jedinci není příliš uvěřitelný. Na druhou stranu pedagogův vnitřní souboj mezi rozumem a citem ve scéně, kdy se v noci dotkne spícího chlapce na intimním místě, působí v Liškově podání drtivě sugestivně.
Vynikne i postava Chlapce neherce Ladislava Šedivého, který s Beruškou neherečky Terezy Voříškové vytvářejí dojemně živý pár mladých, vzdálený herecké vyumělkovanosti šiku Snowboarďáků, Rafťáků a Podvraťáků. Výrazově nejsilnějším dojmem působí výkon Zuzany Bydžovské v roli životem vláčené statkářky. Tato postava starší ženy, se kterou se „život nemazlil“, vyniká vnitřní energií a bytostnou životaschopností navzdory okamžikům, kdy nám její tvář v detailu otevírá okno do duše zmučené bolestí. Přesto díky spasitelce Marii mohou být ostatní zachráněni, a to i přes své ulity.
Film lze jednoznačně označit v kontextu aktuální produkce za nadprůměrný hlavně díky kontroverznímu obsahu, který je zpracován odvážně, otevřeně a lidsky poctivě. V základu uložené schematické mantinely mu ale brání být organicky perfektní.
Režie: Bohdan Sláma, hrají: Pavel Liška (Učitel), Zuzana Bydžovská (Marie), Ladislav Šedivý (Chlapec)
Celkové hodnocení: 70 %
