Národní divadlo po téměř 120 letech uvedlo operu Andrea Chénier italského skladatele Umberta Giordana. Velkolepému výkonu orchestru a sboru bohužel nedostáli ani někteří sólisté, natožpak inscenační tým, který k milostnému příběhu z období Velké francouzské revoluce přistupuje bez nápadů, vyduchle.
Recenze: V Národním divadle si Andrea Chénier gilotinu zaslouží
Giordanovu veristickou operu volně inspirovanou životním osudem básníka Andrea Chéniera, který byl za „zločiny proti státu“ odsouzen k trestu smrti gilotinou, uvedla Zlatá kaplička naposledy v roce 1897 – čtyřikrát. Nyní si ji vybral umělecký ředitel Petr Kofroň a slyšitelně věděl proč. Orchestr totiž dovedl k fantastickému výkonu. Nejenže nebylo možné postřehnout téměř žádné chyby, preciznost, dynamika, výraz i barevnost hudby braly dech.
Kofroň z partitury vydobyl působivé detaily a kontrasty. Vášnivost, krutost i úzkostné napětí jakobínské diktatury se zhmotnily v jednotném pohlcujícím proudu, který by milovníci opery chtěli z orchestřiště slýchat častěji. Vydatně k tomu přispěl i sbor nastudovaný Martinem Buchtou.
Tím však výčet předností v podstatě končí. Obsazení druhé premiéry nebylo ideální. Exponovanou titulní roli bohužel nepřednesl Mexičan Rafael Alvarez. Zřejmě zpíval v těžké indispozici, hodnotit jeho výkon by proto nebylo spravedlivé ani smysluplné.
Jeho milenku, aristokratku Maddalenu, která uvízne v tenatech Robespierrova teroru, ztvárnila dlouholetá sólistka Národního divadla Anda-Luise Bogza, z které čiší pěvecké sebevědomí a jevištní praxe. Roli si dobře rozvrhla, její čistý a vyvážený výkon kulminoval populární árií La mamma morta. Na rozdíl od svého kolegy odzpívala i závěr opery. Krom toho upoutala už jen svým svébytným vibratem.
Rumunská sopranistka je pro první českou operní scénu důležitou postavou, zpívá většinu z velkých verdiovských a pucciniovských hrdinek v repertoáru. Její výkon v Andrea Chénierovi však poznamenal fakt, že z jejího hereckého projevu by člověk stěží poznal, zda se právě snaží být Maddalenou, nebo spíše Floriou Toscou, Aidou či Abigail.
Pěvecky i herecky nejsuverénněji si počínal Svatopluk Sem, jenž svým mocným hlasem a energickým projevem nadchnul. Jeho Carlo Gérard překypuje vztekem a ponížením služebnictva, z nichž se rodí nemilosrdnost a resentiment, který lze ukojit pouze krví. Z „Liberté, égalité, fraternité“ se stává „Travail, famille, patrie“ čili „Trouvailles, famine, patrouilles“, aniž by to sám Gérard postřehl.
Tedy až do chvíle, kdy je konfrontován s Maddalenou a svou neopětovanou láskou k ní. Vnitřní přerod postavy se však Semovi příliš nezdařil, jeho cit končí u potřeby znásilňovat. Že tolik riskuje pro Maddalenina milence Chéniera, jehož obžalobu sám podepsal, působí v Semově podání nevěrohodně.
Nápadu se diváci neDočekali
Spíše než pan Sem je na vině Michal Dočekal, který se ujal režie. Kdo od Radokem a Balvínem ověnčeného divadelníka čekal strhující podívanou, tentokrát se spletl. Chudokrevná a neinvenční inscenace nepřináší žádný interpretačně podnětný moment. Pěkné kostýmy ani vcelku atraktivní scéna, jíž by se ale především v prvních dvou obrazech dala vytknout řada nesmyslností, představení nezachrání.
Je sice chvályhodné pokoušet se do oper integrovat balet, který z hlediska inscenačních trendů nezažívá nejpopulárnější období, ovšem pouze v případě, že jej nerežírujete jako pan Dočekal. Jak vyjádřit emoce dvou milujících se lidí odsouzených na smrt, když herci potřebují zblízka patřit na dirigenta a po jevišti se pokud možno vůbec nepohybovat? Pošlete na pódium pár spoře oděných tanečníků a požádáte je, aby vypadali jako dva milující se lidé odsouzení na smrt…
A tak „láska uprostřed revoluce je smrtelně nebezpečná věc“ především pro obecenstvo, které je z okouzleného naslouchání orchestru vytrženo pouze expresivní scénou tribunálu se řvoucími davy a zběsilým Fouquierem a ze samého úleku by se mohlo z galerií zřítit do parteru. Z hudebního dramatu zkrátka drama mizí a zbývá jen krásná muzika, kterou místy naruší Rafael Alvarez. Je otázka, kolik diváků takový výsledek ocení a uspokojí.