Autorský záměr natočit válečný film v podmínkách současné české kinematografie, financované víceméně bez podpory státu, je určitě činem hodným pozornosti. A to i z toho důvodu, že se jedná o téma, které se vrací k téměř zapomenuté a dnes nepříliš připomínané myšlence hrdinského boje českých vojáků za 2. světové války. Ve smršti teenagerských komedií, které kopírováním amerických vzorů tvoří páteř současného domácího mainstreamu, sympatický projekt národně vlasteneckého ražení zaujme.
Režisér Václav Marhoul vždy byl filmovým nadšencem, což dokazuje už jeho předchozí titul Mazaný Filip, kde se vyznává ze své lásky k symbolu americké drsné školy v postavě detektiva Phila Marlowa, pojaté v parodickém ztvárnění Tomáše Hanáka. Svůj dětský sen natočit válečný film si tu splňuje v podobě zralejší, než je jeho předchozí dílo -v pohledu na život českého oddílu v rámci obrany strategického Tobruku za 2. světové války proti německým vojskům Africa Corps generála Rommela.
Tobruk
je největším překvapením letošního roku v rámci domácí produkce. I při nižším rozpočtu nabízí překvapivě pestrý zážitek, který lze směle srovnat s formální kvalitou filmů americké produkce. Navíc představuje velmi osobní vhled do reality boje se všemi absurdními okolnostmi.
Faktické okolnosti válečného tažení pro film nejsou tak důležité, slouží zde jako vnější rámec pro intimní vhled do způsobu života vojáků v pouštním regionu i k zachycení atmosféry zákeřné války, kde hranice mezi životem a smrtí jsou tvárně všudypřítomné jako obrysy dun tvořící hlavní dějiště příběhu. Toto vnitřní, nevyzpytatelné napětí, kde si vojáci spolu s diváky nemohou být zcela jisti, co se odehraje další vteřinu, celý film prostupuje a vytváří zvláštní nedějovou dynamiku. Tobruk nevypráví epický děj, jen zachycuje určité okamžiky a atmosféry v životě vojáků, a tím se jim možná přibližuje více, než kdyby snaživě popisoval, jako se to děje ve většině válečných filmů klasického formátu.
Zvláštní atmosféry napínavého „vyčkávání“ vojáků na první výstřel v tichu, rušeném jen suchým šumem větru v oblacích písečných dun, připomínají kultovní scény vyčkávání Cheyennových hochů na Harmoniku na opuštěné železniční zastávce v úvodní scéně klasického spaghetti westernu Sergia Leoneho Tenkrát na Západě.
Sekvence dezerce hlavního hrdiny z bitevní vřavy a jeho nekonečné bloudění bez cíle fádní pouští až k hranici šílenství, představuje sugestivní a ryze obrazovou sekvenci zmaru bez jakýchkoliv dialogů. Absurdita boje se vyjevuje v klíčových scénách, šokujících tenkou hranicí mezi bytím a nebytím. V popisnějších momentech sledujeme přátelské vztahy mezi vojáky i zákeřné postavy z vlastních řad, zneužívající prostředí války k okázalému pošlapávání ostatních. Finální scéna nevyplacené pomoci se potom v tomto směru ukazuje jako zdrcující memento války obecně. Tomuto dojmu přispívají i vhodně vybrané typy herců, dosud známých spíše jen z divadel či televizních seriálů. Po dlouhé době tu namísto ikon našeho mediálního rybníčku vidíme autentické postavy ve střízlivé Marhoulově režii.
Je to film odvážný, který sugestivně vypráví o některých odvážných lidech, kteří kdysi dávno bojovali s nasazením života za svobodu, kterou už si dnes ani neuvědomujeme.
