V Národním divadle se swinguje, hajluje a vzdává čest práci. Premiéra hudební hry V rytmu swingu buší srdce mé přivádí na pódium legendárního skladatele Jiřího Traxlera přesto, že už je čtyři roky po smrti. Na jeho oživení má velkou zásluhu hlavní představitel, glanc a formu držící Igor Orozovič. Autory novinky jsou Martin Vačkář s Ondřejem Havelkou, který se ujal hudební dramaturgie i režie.
Recenze: Swing v Národním srdce rozbuší, ale i vyhodí z rytmu
K hlavním atrakcím inscenace patří přítomnost orchestru Melody Makers Ondřeje Havelky a množství dobových hitů v češtině, angličtině i němčině. Havelka se osudem Jiřího Traxlera zabýval už dříve, natočil s ním filmový dokument, přátelili se a plánovali koncert k Traxlerovým stým narozeninám, kterých se o rok nedožil. „Skládačka krátkých obrazů sledující základní vyprávěcí osu nechť jest návodem ke společné tvorbě,“ uvádí režisér a přitaká tak vzájemné inspiraci divadelních složek.
Scénář je skutečně atomický, ale historických reálií se i ve zkratce a humoru drží důsledně. Po nenápadném explicitním začátku postupně narůstá kontakt s divákem, švihácký Traxler/Orozovič přenese hlediště zpět do dvacátých let. Celé by se to mohlo odehrát kdekoli jinde, ale swingovat v Národním divadle na červeném koberci, proč ne. Protagonisté trsají, léta plynou přes rok 1939 k 1945 a 1948, hojně se využívá projekce válečných filmových týdeníků, možná moc výchovně.
Poučování škodí rytmu
Co swingem nadupanou záležitost tíží, jsou i didakticky popisné rozměrné dekorace (scéna Martin Černý) - vlajky s hákovými kříži, národní vlajky, socialistické transparenty, černobílé opony s kresbou Václavského náměstí a logem Lucerna baru. Odstrojena od této pompéznosti by linka příběhu působila vzdušněji, snad i silněji.
V rytmu swingu buší srdce mé
Podobný muzikantský zážitek v komornější úpravě a s minimem ilustrací dávají ve Swingujeme, rejdíme studenti Pražské konzervatoře. Oba tituly spojuje autor hudebního nastudování Jakub Šafr.
Vtip i atmosféra
Koncept V rytmu swingu objevuje vtipné jevištní nápady (dívčí duet s tancem v kavárně, chlapeckou rvačku ozvučenou hudebními nástroji) či atmosférické momenty (Zuzančino Půlnoční blues se saxofonem, šumavská mlha, bažiny a tajný přechod státních hranic s písní Je na západ cesta dlouhá). Ve scéně útěku z Čech se výrazně uplatňuje houslista a někdejší improvizátor Divadla Vizita Martin Zbrožek coby jeden z průkopníků swingu u nás Karel Slavík.
Dobrým protihráčem je Traxlerovi Jindra Feix/Jan Bidlas. Zazpívá si, mimo jiné David Matásek, kterému padne uniforma SS, stejně jako svazácká rozhalenka. Hlavní dívčí part náleží Pavle Beretové, půvabné temperamentní Zuzance. Zatančit si s ní můžete v historické budově Národního divadla při nejbližší repríze 23. září. Ten osvobozující swingový drive vehementně rozhrne vzácnou oponu národa sobě v každé době.
