Tak takovéhle desky v Čechách, zejména v ženském provedení, vůbec nevycházejí. Možná, že bychom mohli připomenout Mílu Spazierovou-Hezkou nebo pozdní Evu Olmerovou, které v určitých složitých a dá se říci vlastně finálních fázích svého života natočily skladby, které byly velmi působivé, bez podbízivosti, bez orientace na většinové publikum (co to ale je?), stály vždy na třech důležitých nohách – kvalitě zpěvu, kvalitě textu a kvalitě hudební složky… Nyní konečně Hana Hegerová, v opravdu zralém věku, vydala po mnoha letech váhání a nebojme se říci opravdového dozrávání, desku, která onu podmínku dokonalého finálního produktu více než splňuje.
Její nestárnoucí hlas tady poprvé připouští stopy věku, stopy, které nezraňují, naopak krášlí, potvrzují, že posloucháme někoho, kdo ví… Věrní posluchači, a těch mezi kupujícími bude samozřejmě většina, svoji Hanu poznají. Stále budou slyšet ozvěny jejích semaforských kupletů, zádumčivou krásu existenciálních písní nedávných i expresi takřka berlínskou (vzpomeneme-li na nejlepší léta berlínských písní dvacátého století). Poznají i francouzský šarm, který interpretka uměla vždy patřičně nadávkovat nadšenému a žíznivému publiku.
Co přibylo, co (i podle prodeje v prvních dnech) rádi cení, je ona pečeť věku. Pod tím se skrývá vědění, znalosti, přežité nemoci, zúročené starosti, zkušenosti babičky… Pod tím se ale skrývá zejména hodnota práce, hodnota času, hodnota moudrosti, která, dá-li Bůh štěstí a léta, přichází věkem.
Zpěvačka, na kterou se mohou v tomto směru psát ódy, protože se jí už hlava nezatočí: Hana Hegerová.
Nosným prvkem dobré písně, dobrého šansonu, je samozřejmě dokonalý text. Čarodějka a kuchařka Hegerová uměla čekat, uměla čekat na přesně ten správný okamžik, kdy takřka geniální texty nejlepších českých a slovenských textařů dozrají, kdy se sladí věk zpěvačky s věkem zmiňovaných témat.
Ano, opět se spolu budeme rozcházet, opět budeme vzpomínat, opět se budeme pohybovat na hranách lásek i života. Zdánlivě se opět omelou známá témata, která se ale naštěstí v podání Hegerové nikdy nestala fádními, nikdy nezačala nudit, otravovat, byť slyšená potisící… Takže opět budeme na očekávaném území – ale proboha, jak to Hegerová zpracovala? Přátelé, úměrně. Úměrně hodnotám, texty sdělovanými, úměrně svému věku a svým zkušenostem, úměrně možnostem svého hlasu…
Není to rozjásaná deska slavic, které zapomenuly, že jedna jediná veličina bude stále pracovat proti nim. Tady ona veličina pracuje pro, až neřestně podporuje celkové vyznění desky jako zralého produktu zralých osobností pro zralé posluchače. Vzdejme dík oněm králům české písně, kteří více než čtyřicet let drží českou píseň vysoko na příčkách kvality. Vzdejme jim díky i za to, že nám při desce i proti naší vůli oči zvlhnou.
Básníci, kteří vložili až odvážně do svých textů překvapující hodnoty –Jiřina Fikejzová, Eva Janovcová, Xenie Šotolová, Pavel Cmíral, Jiří Dědeček, Lubomír Feldek, Jan Jiráň, Pavel Kopta, Jaromír Nohavica a Pavel Vrba.
Třetí nohou je samozřejmě hudební složka. Hana si písně vybrala sama, až na jednu americkou jsou bez výjimky buď přímo francouzské, anebo francouzským písňovým kotlem prošlé. Dostaly nejen nádhernou textovou náplň, byly však nádherně oblečeny do dokonalých aranžmá. Petr Malásek pozval nejlepší hudebníky oboru i potřebný smyčcový orchestr, aby francouzské šaty padly. Jako ulité. Jako ulité Haně, samozřejmě textům, interpretům a hlavně nám, respektive našim uším.
Takže uslyšíme: Roberta Balzara, Jaro Cossigu, Pavla Drešera, Miloše Dvořáčka, Zdeňka Fišera, Františka Kopa, Lukáše Koudelku, Petra Maláska, Věru Příhodovou, Radka Trupla, Martina Tupého, Adrianu Voráčkovou, Josefa Štěpánka, Pavla Zbořila a Pražský studiový symfonický orchestr.
Na závěr: Připravte se na to, že nebudete v žádném případě poslouchat zábavnou desku – budete poslouchat zralý produkt, zamyšlení nad rozchody, osaměním, smrtí, stářím….
