El Paso je nový film Zdeňka Tyce, inspirovaný pravdivým životem rasových menšin. Tvůrce se až na výjimky vždy věnoval příběhům životních outsiderů, obyčejných lidí mnohdy na okraji společnosti, kteří si museli tvrdě vybojovat velké existenciální drama svého malého života jako u předchozího snímku Smradi (2002). Tyto výrazně sociální tituly o problematickém soužití mezi romskou a bílou populací jsou zpracovány v syrové, místy až dokumentárně působící komorní rovině.
Recenze: El Paso - o přátelství a nepřátelství mezi bílými a tmavými
El Paso - znamená přepadení
V prvních záběrech filmu sledujeme romského muže s malým dítětem, jak nakládá jablka popadaná ze stromu do ošuntěle vyhlížejícího kočárku. Když chlapeček náhodou hodí svůj balon na silnici, tatínek se pro něj rozběhne a brutálně ho srazí auto. Tento tragický začátek vrhá rodinu Věry Horváthové o sedmi dětech do beznadějné situace bez prostředků a rozhýbává kolotoč střetů a nepochopení v soukolí sociálního systému.
Film se s nebývalou autenticitou zaměřuje na problematické soužití romské komunity v převážně bílé společnosti, kde odlišný způsob myšlení vyvolává osudová nedorozumění a nenávist. Romská rodina je na jedné straně prezentována bez sentimentu jako oběť sociálního, často až rasistického systému i jako skupina neschopná tento systém třeba jen pochopit. Na druhé straně vnímáme bílou společnost, kde někteří mají pro Romy pochopení, a jiní naopak ne. Konfrontace obou míjejících se světů se nejvíce projevuje v postavě advokátky Báry, náhle procitlé kariéristky s touhou pomoci lidem na okraji bez jejich hlubšího pochopení. Bára zpočátku nebere v potaz odlišné zvyklosti romského způsobu života, podobně jako většina bílé společnosti. Přesto její bytostná láska k lidem, místy působící až povrchně, jí nakonec umožní pochopit nepochopitelné.
Bářino putování za poznáním romské odlišnosti umožňuje hlavně postava terénního pracovníka Kochty, který přes bledost své pleti umí hovořit „jazykem“ Romů, a proto se s nimi bez problémů dorozumívá. Vzájemné zvyky obou skupin, jako například romský důraz na rodinu a slib či jejich nedůvěřivost vůči bílým, stejně jako nepřejícnost sociálního systému, jsou ve filmu pouze naznačovány schematicky zjednodušeně. Vzájemné rozdíly jsou nakonec překonány v symbolickém záběru. Z jedoucího posprejovaného starého mikrobusu i z moderního sporťáku se vysunou ručičky, setkávající se gestem znovunabyté svornosti nejen v rámci romské rodiny, ale i jejího soužití s bílými „gadži“.
Romové a gadžové
Závažnost tématu prohlubuje syrové obrazové zpracování. Scény klasicky hrané i takzvaně autentické jsou zkušeně propojeny bez citelných stylových rozdílů; vše plyne v určeném dokumentárně napínavém rytmu. Nejzdařilejšími částmi filmu jsou právě ty, kdy sledujeme ledabyle přirozený ruch romské rodiny, namačkané mezi zdmi místností ubytovny. Větší i menší neherci podávají přirozené výkony s momenty zábavné improvizace způsobem, za jaký by se nemuseli stydět ti nejlepší filmoví herci, možná právě proto, že vlastně nehrají, ale zkrátka jsou sami sebou. Tycova schopnost zachytit jejich těkavou bezprostřednost na plátně je největším kladem filmu. V tomto směru vyniká hlavní představitelka Irena Horváthová, která ve své Věře vytváří vnitřně silnou postavu matky nemilosrdně smýkanou ochranitelskými pudy i navzdory sobě samé. Herečka je i zpěvačkou moderní romské skupiny Gulo čar, vytvářející pro film příznačný hudební mix.
Režisérovi se podařilo propojit herce profesionální s neherci tak, že se oba typy vzájemně obohacují po způsobu romských a neromských postav v příběhu. Z profesionálních protagonistů dominuje poťouchle hadovitý Vladimír Javorský s příznačným jménem Hloušek jako prototyp nezúčastněného nepřejícího magistrátního úředníka. Podobně nás zaujme i „bílý Rom“ David Prachař či naivní kráska Bára v provedení Lindy Rybové, jejíž střet s problematickou rodinou ji promění z naivní slečinky v ženu. Igor Chmela v úloze fotografa Erika symbolizuje nezúčastněně povrchní pohled médií na atraktivní kauzu.
Filmové scény jsou převážně snímány pohyblivou, jakoby reportážní kamerou s všudypřítomným zvukovým podtextem řvoucích motorů aut. Hluk periferie navíc sugestivně dotváří obraz prostředí industriální ubohosti, ve kterém se rodina pohybuje, od bídné ubytovny přes olezlou náplavku k betonovému staveništi. Praha je ve filmu prezentována zcela jinak než v turistických průvodcích, lákajících do města cizince na svou historickou krásu.
Film El Paso, v cikánském slangu značícím „přapadení“, je překvapivě pronikavým pohledem na přátelství a nepřátelství mezi bílými a tmavými českými spoluobčany. Nekárá, nemoralizuje, a přesto nás napínavě provádí prostředím i situacemi, se kterými se setkává jen málokdo z nás. A v závěru zanechává v divácích uklidňující pocit, že smíření je možné.
Celkové hodnocení: 70 %
GALERIE
El Paso
