Každý (a netřeba to říkat zrovna přemoudřelým tónem) je takovým klaunem, naše radost i náš smutek jsou obalené v cukru – snech a touhách -, které se rozpouští, jak je sem tam něco spláchne. Žádné trápení není jedinečné, žádná událost úplně bezvýznamná a bez následků, ale všechny ty nitě, provazující nás a ostatní, by mohl člověk vidět jedině, kdyby se mohl podívat pěkně z výšky a vcelku. Třeba v románovém debutu Martina Sichingera.
Ke knize Sichingera inspiroval článek o muži, který se rozhodl sám pátrat po svém pohřešovaném synovi. Tento příběh je ale v knize jen jednou z rovin – osudy postav se protínají prostorově i časově. V jednotlivých kapitolách autor odbíhá (a zase se vrací) z přítomnosti (90. léta 20. století) do minulosti (od druhé světové války až do sametových porevolučních časů), z Čech (děj se odehrává v jižních Čechách u vojenského újezdu Boletice) k západním sousedům (osudy Jindřicha, který emigruje po válce do Německa).
Martin Sichinger: Cukrový klaun; Knižní klub 2008; doporučená cena: 229 Kč
Bohužel ono přeskakování patří ke slabinám románu. I když se autor snažil o určitou přehlednost (například příběh Jindřicha je izolován v samostatné kapitole), ne vždy se mu ji daří dodržet. Nemálo k tomu přispívá množství postav, kterými je – zvláště na začátku – nelehké se prokousat.
Sichingerův román má svého hrdinu, padoucha i více a méně důležité komparzisty. Jsou uzamčeni ve svých maloživotech, smutcích nebo minulosti a ze všeho nejvíce v nenaplněných představách a snech. Nejen v těch, které mají oni sami, ale i v těch, které k nim upínají jejich rodiče nebo děti. Na vesnici sice vidí jeden druhému do talíře, ale složit to, co vidí, do skládanky neumí, nebo ani nechtějí. Teprve když se něco stane, něco se objeví, nebo naopak zmizí, co zasáhne i do jejich života, zjistí, jak moc toho nevědí o svých nejbližších i o sobě. A že jsou z cukru.
Lidé v knize občas jednají poněkud toporně, motivy pro jejich rozhodnutí nejsou zcela jasné ani po dočtení. Stejně tak některé z osudů jdou kamsi do ztracena. Působí to dojmem, jako by je autor oklestil, na úkor ostatních myšlenek nebo postav, protože mu na ně prostě nezbyl prostor. Což je škoda, probagrování ještě trochu do hloubky by si některé z nich zasloužily.
Přes určitou neučesanost je ale Cukrový klaun zajímavou knihou. I když hlavní příběh (onen inspirovaný skutečnou událostí) končí jistou nadějí, nevyznívá děj románu příliš pozitivně. Spíše bezvýchodně. Dost k tomu přispívá i místo a roční doba, které Sichinger pro páteřní příběh zvolil – zaniklé vesnice u opuštěných grafitových šachet v nevlídném podzimu. Kontrastně k tomuto šedivému světu pak působí květiny, důležitý motiv v celé knize, a mnohdy i autorovy (také často květnaté) jazykové obraty.
