Druhého července by devadesáté narozeniny oslavil Otto Popper. Známý ovšem spíše jako Ota Pavel, vášnivý sportovní fanda a milovník rybaření, který se zapsal hořkopoetickými vzpomínkami na své dětství u Berounky.
Malého Otu nejvíce ovlivnil jeho otec, židovský obchodní cestující Leo Popper. Později jedna ze svérázných postav Pavlových povídek. Během druhé světové války – po transportu otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora – žil Otto jen s matkou, která nebyla židovského původu. Jejich domovem se stal Buštěhrad na Kladensku.
„Jako student byl průměrný, ale slohově, říkal češtinář, výborný,“ byl podle jeho někdejšího spolužáka Antonína Tatíčka Pavlův spisovatelský talent rozpoznatelný už na obecné škole.
Jako kdyby přišla mlha z Alp
Ota Pavel se ale viděl spíše jako špičkový hokejista. Dotáhl to až do dorostu Sparty. Jenže kvůli častým nemocem musel skončit. Ke sportu se vrátil později jako novinář, i jeho první kniha – Dukla mezi mrakodrapy – byla ze sportovního prostředí.
Vyšla v polovině šedesátých let po zimních olympijských hrách v Innsbrucku, kde u něj naplno propukla maniodepresivní psychóza (dnes označovaná jako bipolární afektivní porucha). Pokusil se podpálit horské stavení. „Na olympiádě v Innsbrucku jsem se zbláznil. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp,“ popsal později tehdejší ataku.
Ryby a smysl lidské existence
Své povídky tak tvořil v neustálém střídání lepších časů a pobytů v psychiatrické léčebně. Do sportovního prostředí zabrousil ještě v Plné bedně šampaňského nebo Pohádce o Raškovi. Mezitím se vracel do dětství při psaní autobiografických próz.
„Vytváří iluzi, že jde jenom o vzpomínky, ale dával si pečlivě záležet na tom, aby jeho prózy hovořily i o hlubších smyslech lidské existence,“ pokouší se literární vědec Pavel Janoušek postihnout, v čem tkví čtenářská přitažlivost Pavlových příběhů.
V roce 1971 vydal Smrt krásných srnců, o tři roky později vyprávěl Jak jsem potkal ryby. Lásku k rybám a řece Berounce, „ve které tenkrát plavaly štiky jako krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena“, si vypěstoval díky převozníkovi Karlu Proškovi. V jeho někdejším domku v Luhu pod Branovem je dnes pamětní síň. Nedaleko rybníku v Buštěhradě, kde Pavel zase lovil ryby se svým otcem v povídce Kapři pro wehrmacht, stojí muzeum nesoucí spisovatelovo jméno.
Dobré filmy ve špatnou dobu
Před revolucí se na knihy Oty Pavla stály fronty a prodaly se jich miliony. Oblibě pak později ještě napomohlo zfilmování Karlem Kachyňou, který dovedl knižní poetiku dobře vystihnout i na plátně. Podle literátova bratra Huga ale v časech vzniku filmových adaptací, tedy v první polovině osmdesátých let, nebyla doba na promítání snímků podle Pavlových předloh příznivá.
„Zlatí úhoři se třeba promítali nejdříve v Itálii, kde dokonce dostali cenu. Italové pak dali podmínku, že než film uvedou do distribuce, musí se u nás promítat v televizi. Tak pak běželi Úhoři někdy v pozdních nočních hodinách a nikdo neměl šanci je vidět. Podobný osud potkal i film Smrt krásných srnců, který dokonce získal zvláštní cenu na festivalu v Moskvě, ačkoli aspiroval na cenu hlavní. Jenže tematika židovství nebyla tehdy přijatelná,“ obával se Hugo Pavel.
Zažít všechno
Sám Ota Pavel kdysi prozradil návod, jak se stát dobrým spisovatelem. „Když chcete psát povídky, tak vám musí být nejméně čtyřicet. Do té doby musíte pořádně žít a dívat se kolem sebe. Mít rád i nenávidět. Zažít všechno. No a pak je to už snadné, chce to jen sednout a začít psát,“ radil.
Druhá část jeho vlastní rady pro něj platí, věkovou podmínku ale naštěstí nedodržel. Zemřel totiž v nedožitých třiačtyřiceti letech. Zradilo ho srdce při jedné z mnoha hospitalizací na psychiatrii.
K výročí audiokniha
K devadesátému výročí narození Oty Pavla vychází jeho tvorba v podobě audioknihy. Nahrávka nazvaná prostě Povídky zahrnuje jednak známé texty už dříve namluvené Vlastimilem Brodským, Rudolfem Hrušínským nebo Miroslavem Horníčkem, jednak „povídky ze šuplíku“ objevené v Pavlově pozůstalosti a knižně vydané až v roce 2004. Tyto povídky je možné slyšet v interpretaci současných herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa.
