Ke čtenářům se dostává už dvacátý překlad románu Harukiho Murakamiho. Kniha Tancuj, tancuj, tancuj je volným pokračováním autorova bestselleru Hon na ovci. Stejně jako většinu ostatních titulů ji přeložil japanolog Tomáš Jurkovič. O tvorbě opakovaného favorita na Nobelovu cenu za literaturu mluvil v rozhovoru pro Události v kultuře.
Murakamiho nejznámější román Norské dřevo má název podle písně od Beatles, kniha Tancuj, tancuj, tancuj se jmenuje podle skladby The Beach Boys. „Murakami si z písně vypůjčil ústřední motto. Protagonista také musí v obrazném smyslu protancovat svými problémy až k jejich úspěšnému vyřešení,“ upozorňuje na spojitost s populární hudbou Tomáš Jurkovič.
Nesmíření s historií
Zmiňované Norské dřevo bylo před devíti lety prvním Jurkovičovým překladem Murakamiho knihy. Od té doby je podepsán téměř pod všemi překlady tohoto autora. Postupně si poupravil názor na spisovatele známého zdaleka ne jen v Japonsku.
„Pro mě byl úžasný objev se propracovat od povrchního vidění ve stylu ‚to je ale nejaponský autor, vždyť on tam vlastně nemá pomalu jiné než západní reálie‘ k opačnému zjištění, že je to autor velice spjatý s Japonskem poslední čtvrtiny dvacátého století,“ přiznává Jurkovič.
„Velice prožíval studentské bouře v roce 1969, po kterých následovalo cosi na způsob normalizace, s čímž se nikdy nesmířil a ve svých románech to neustále řešil. Tancuj, tancuj, tancuj je první vlaštovkou, kde protagonista i autor to svoje trauma vyřešili a překonali úspěšně,“ srovnává.
Opakuje se, ale má proč
Naopak se podle něho příliš nemění Murakamiho styl a jazyk. Překladová novinka vyšla v originále už na konci osmdesátých let. „Jediné, co se změnilo, že člověk při překládání v dnešní době řeší v případě románu z roku 1988 už vlastně historické reálie. Nemáte tam internet, e-maily, zato pevné linky a podobné, dneska už muzeální záležitosti,“ poznamenává Jurkovič.
Prvotinou se Murakami představil čtenářům před více než čtyřmi dekádami. Od té doby nepřestává psát. „Určité vzorce se mu v románech opakují, to je bez debaty,“ připouští Jurkovič.
„Dalo by se na jejich obranu podotknout, že ani historická situace, o kterou autorovi jde, to jest nedořešená koloniální a válečná minulost Japonska, jako téma nezmizelo a autor se k němu prostě vrací,“ dodal.
