Po kupci Šajlokovi a králi Learovi si Boleslav Polívka v Městském divadle Brno vyzkouší další velkou úlohu z klasického repertoáru. Tentokrát si zahraje Harpagona, ztělesnění hamižnosti v Moliérově komedii Lakomec. Inscenaci režíruje Stanislav Moša.
Z jeviště po dvě hodiny téměř nezmizí. Bolek Polívka hraje jednu z nejlakotnějších postav v klasické literatuře, které se v historii tuzemského divadla ujal i František Filipovský nebo Miloš Kopecký. „Je to stařec, který se miluje. Všechno podřizuje svým zájmům a vůbec mu to nepřipadne divné. A takových je spousta,“ řekl k úloze Harpagona sám Polívka.
Přes dobové kostýmy a tři století starý pokoj na scéně je hra současná – nejen podle herce, ale i podle tvůrců inscenace se totiž lidé zkrátka nemění. „Naše špatné vlastnosti se prostě přenáší z generace na generaci,“ dodal herec.
Moliérova předloha o posedlosti mamonem je plná přetvářky, klamů a komických výstupů. Režisér při nich dává hercům volnost i k improvizaci. „Tentokrát jsme mohli popustit uzdu kreativitě, obzvlášť Bolkově. Samozřejmě, že si společně s kolegy přisvojili situace tak, že sice osa příběhu zůstala stejná, ale jeho vyznění a spektakularizace získaly jiné akcenty,“ vysvětlil Stanislav Moša.
Lakomce ale nechce inscenovat jako čirou frašku. Harpagona lze podle režiséra vidět v jeho stáří a osamělosti i jako tragickou postavu. „Hrát to jenom jako komedii by bylo zbytečně černobílé,“ doplnil; publikum se ale současně nemusí bát, že by se v divadle nezasmálo. Nechybí komické výstupy, je dovolená jistá míra improvizace. „Herci mohou přinášet impulsy, které ostatní nečekají a musí reagovat,“ popsal režisér.
Slavná a různorodě interpretovaná Moliérova hra podle dramaturga Jiřího Záviše bravurním způsobem předvádí, co všechno může přivodit chorobná posedlost penězi. „Velký mistr komických charakterů podává barvitý obraz nekonečných způsobů manipulace, klamu a přetvářky v nejintimnějším prostředí rodiny. Když jde o peníze, a o ty jde v této komedii až v první řadě, neplatí žádná pravidla slušnosti či úcty dětí k rodičům a rodičů k dětem,“ popsal Jiří Záviš.
