Monografie literáního vědce a překladatele Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: Pokus o portrét je rozhodně víc než jen pouhým pokusem – Pelán Hrabalovi velice rozumí a přichází se zajímavými postřehy, zároveň vykresluje celkový a přehledný obraz Hrabalovy tvorby.
Předem dlužno poznamenat, že byť se jedná o vysoce fundovanou práci, není třeba se obávat nějaké vědecké hantýrky. Pelán dobře ví, že psát s maximální možnou mírou odbornosti lze i při udržení čtivosti a vstřícnosti textu. Monografie je tak primárně určena všem těm, kteří nepomýšlejí na vědeckou kariéru, jen se o svém oblíbeném autorovi chtějí dozvědět něco víc. A přestože to není kniha rozsahem příliš velká, studie má pouze 118 stran, podařilo se Pelánovi postihnout vše důležité, což není zrovna nejsnadnější. Až můžeme ocitovat, co sice píše o Hrabalovi, co lze však vztáhnout i na jeho text: "… neudivuje nás ani tak, že se stalo to nebo ono, ale že se toho děje tolik…"
Bohumil Hrabal bývá nezřídka vnímán jako svérázná figurka, strejda krmící kočky a trávící mnoho času vysedáváním po hospodách a klábosením s dělným lidem. Nic ovšem není vzdálenější pravdě, byť se to na první pohled z jeho knih nezdá, skutečně jsou plné historek a skutečně v nich s naprostou většinou vystupují postavy živící se spíše rukama. Ale jak správně píše Pelán, „Hrabal, okouzlený plebejskou vitalitou, byl ovšem intelektuál, který se pohyboval mezi intelektuály“.
Nesmíme zapomenout, že byl nejen doktorem práv, ale že byl zároveň dobře seznámený s filozofickou literaturou, stejně jako s literaturou světovou – a že se tím ve svých textech nechlubí, neznamená, že někde za těmi „prostými“ větami o „prostých“ lidech není skryta právě tato erudice. A vlastně, nejsou jeho věty „prosté“, pouze si nelibují v exhibicionismu rádoby experimentu pro experiment. I když, jak dokazuje Pelán, Hrabal rád zkoušel nové cesty, překračoval hranice mezi prózou a poezií. Ostatně, právě návratem k rané básnické tvorbě, k oněm „secesním básninkám“ svou hrabalovskou studii otevírá.
A přestože se věnuje především Hrabalově tvorbě a jejímu vývoji, nepomíjí ani okolnosti jeho života, okolnosti, jež jsou pro ni v tomto případě velice důležité a formativní. Nevyhýbá se ani Hrabalovi „normalizačnímu“, je k němu i k jeho autocenzurním snahám shovívavý, na rozdíl například od Jana Lopatky, který Hrabalovi naopak umírňující zásahy vytýkal. Jak ale dokazuje, ani takto „ořezané“ texty neztratily nic ze své naléhavosti a působivosti, zkrátka, je v nich taková síla, že ji nelze potlačit.
Již to bylo řečeno, rád ale zopakuji: Pelánovu studii lze vřele doporučit všem zájemcům o Hrabalovo dílo, právě pro její poctivost a snahu ponořit se pod jeho věty, plné osobité poetické krásy. A proč neocitovat samotného Bohumila Hrabala z jeho nádherné knihy Vita nuova: "… na počátku všeho je obdiv a jak se začneš něčemu divit tak tak nějak strneš tak nějak jseš hrozně pasivní ale to nic to je jen pokora plná ale jiskřivýho očekávání je to takovej stav před zvěstováním a máš otevřený oči a máš otevřenou duši..."
