Spisovatel Vratislav Maňák ohmatává hranice žánrů a možnosti krásné češtiny. Jeho novinka Smrt staré Maši je soubor příběhů odehrávajících se na hraně reality a podobenství. K současnosti se v nich autor vyjadřuje prostřednictvím pověstí a mýtů.
Vratislav Maňák do literatury vstoupil oceňovaným povídkovým souborem Šaty z igelitu. Po románu Rubikova kostka se novinkou opět vrací ke kratším literárním útvarům. Prvním impulsem k napsání šesti alegorických povídek bylo autorovo zaujetí pohádkou.
„Ale ne tou pohádkou, kterou známe dneska, tedy sentimentální, idealistickou a určenou dětem. Mě zajímala pohádka jako příběhy, které si vyprávěli dospělí ještě někdy na začátku devatenáctého století. Kratochvilné nebo hrůzostrašné příběhy,“ upřesňuje Maňák.
Nechce, aby inspirace pohádkou byla pro čtenáře zavádějící. Smrt staré Maši nepsal pro děti. „Je to vážně myšlený text, trochu romantický a pro dospělého čtenáře,“ upozorňuje. V příbězích zkoumá politiku identit, migrační hrozby nebo vzestup populismu.
Jen málo událostí se propíše do paměti
Základem knihy je otázka, jak by vypadala naše současnost, kdyby se už dávno stala a zbyla by z ní jen torza mýtů a vyprávění. Maňák totiž nevěří, že by naše doba byla zajímavá natolik, aby z ní pro budoucnost zbylo více než z minulosti.
„Jenom minimum událostí má takový význam, aby se propsaly do historické paměti,“ domnívá se a doplňuje konkrétní příklady: „Třeba taková bitva u Sadové měla dalekosáhlé důsledky pro celou střední Evropu, a dneska je prakticky zapomenutá. Nebo už šest let se hádáme o přijímání uprchlíků, a co víme o migrační vlně z Řecka, která k nám přišla po druhé světové válce? Znovu skoro nic, a to od ní na rozdíl od Sadové uplynulo jenom osmdesát let, a navíc by pro současnou diskusi mohla být referenční.“
Chybí mi krásná čeština
Při psaní volil rozmanité žánry, přímo mluví o žánrovém experimentu. „Knížka sleduje různé útvary ústní lidové slovesnosti, žánry, které známe z folkloru. Pověst, legenda, apokryf nebo báchorka,“ vyjmenovává.
Pojetí knihy si přímo vyžadovalo rovněž hru s bohatostí slovní zásoby. „Obecně mi chybí krásná čeština. Je docela normální, že jazyk bývá líný, a člověk sklouzne k nejjednoduššímu vyjádření, ale čeština je tak barevná, že jsem chtěl využít možností, které dává,“ uvedl. Podporu měl navíc i od nakladatele. „Říkal mi: ,Pokud máš pocit, že chceš psát pateticky a že se chceš předvádět v jazyce, tak se tomu nebraň.‘ Tak jsem to pustil,“ uzavírá.
