Únor 1948 a srpnová invaze sovětských vojsk zdecimovaly špičky našeho národa, ale tato dáma zosobňuje vzdělanost a noblesu, říká Eliška Balzerová o roli, kterou na sebe vzala na prknech Divadla Palace. Na jeho jevišti znovu ožil slavný televizní snímek z devadesátých let Zámek v Čechách (1993), který tehdy pro Jiřinu Jiráskovou napsal dramatik Jiří Hubač. Pražská scéna hru uvádí pod názvem Hraběnka.
Co vy jste objevila v téhle ženě, která sice prohrála boj s dobou, ale ne sama se sebou?
Víte, mám pocit, že mi ta role byla souzena. Pro sebe jsem si ji objevila kdysi dávno a řekla jsem si, že by bylo dobré ji přivést na jeviště. Znala jsem pochopitelně zpracování pana Hollého ve zfilmované verzi s Jiřinou Jiráskovou, ale říkala jsem si, že na jevišti bude zážitek „tady a teď“ daleko intenzivnější. A zdá se, že diváci představení úžasně berou a krásně reagují. Myslím, že je to dobré hrát právě v tuto chvíli, v těchto dnech.
Příběh je založen na tom, že někdy se zdá „směšné a hloupé“ lpět na určitých zvycích a slibech i přes těžkosti. Ale ona to dokáže. Je tohle způsob, jak přežít těžkou dobu?
Ta dáma byla velmi vzdělaná, šlechtična, hovoří několika jazyky, má vysoký morální kredit. A v textu také říká, že už je stará a je ve svém zámku třeba naposled, už se tam nikdy nevrátí, cítí to v sobě, a říká, že starý člověk musí dodržovat své zvyky a plnit své sliby, aby si dokázal, že ještě žije, že ještě všechno neprohrál.
Jak dalece divadelní zpracování vychází z toho známého televizního?
Scénář byl jeden, filmový scénář pana Jiřího Hubače, a jeho syn Ivan Hubač nám ho zpracoval pro divadelní prostor. Ono je to velmi složité, protože tam musí být část zámku, ale také fotbalové hřiště nebo fotbalová kabina, která nám potom s Aloisem (postava komorníka, kterou v představení hraje David Novotný – pozn. red.) slouží jako ubytovna. Je to složité i v tom, že tam byly exteriéry, které děj doplňují, a to jsme si nemohli dovolit. Nicméně i hraběnčin přesun, který tam byl v takovém náklaďáku nebo autobusu, jsme vyřešili docela hezky divadelně.
Pro Jiřinu Jiráskovou byla role hraběnky jednou z těch životních. Jak si získala vás?
Pro mne to znamená vyjádřit v této době něco, co se v těchto dnech právě snoubí. Letos je rok české šlechty, sedmdesát let od „Vítězného února“, který byl prohrou nás všech, ta hra se odehrává deset let poté, a také je padesát let od vstupu vojsk, který nás také zdecimoval. Špičky našeho národa nás opouštěly, vzdělaní lidé nás opouštěli, ale tato dáma zosobňuje vzdělanost a noblesu.
A v jejím postoji vychází na povrch to, co tady zbylo. Co se z nás stalo. A je hrozně cenné to divákům sdělovat. Protože Alois je důkazem toho parvenu (kdo pronikl z nižší společenské třídy do vyšší – pozn. red.), který ji má sice rád, ale tohle z něj v tom Únoru udělali.
Redakčně kráceno. Celý rozhovor pro Události v kultuře je možné přehrát ve videu v čele článku.
