Navzdory svému věku se dokáže Neil Young pořád ještě řádně opřít do kytary. A pokud má, jako na novince Psychedelic Pill, za spoluhráče kapelu Crazy Horse, vše je ještě umocněno.
Píše se někdy, že píseň, album či koncert je od prvního tónu pořádný nářez, kdy se na posluchače valí jedna vlna energie za druhou, podpořená samozřejmě výtečným muzikantstvím a tak podobně, a leckdy to bývá pouze klišé či žvást. Ovšem v případě nového dvojalba Neila Younga a jeho staronových souputníků Crazy Horse to platí zcela a bez výjimky.
První, co posluchače překvapí, možná až zaskočí, je délka skladeb, hned úvodní Driftin' Back totiž trvá celých sedmadvacet minut, na albu jsou ještě dvě šestnáctiminutové, jedna osmiminutová a pak teprve, možná pro ty, co se ztrácí v delších kompozicích, pět „normálních“, to znamená tří až čtyřminutových. Díky dlouhé stopáži si ale Young i Crazy Horse mohou se všemi nápady krásně vyhrát, ostatně řada písní vznikala ve studiu při dlouhých improvizacích. A jak jistě každý milovník Neila Younga ví, ani on, ani Crazy Horse se dlouhých písní nebojí. Již na druhém Youngově albu Everybody Knows This Is Nowhere (1969), prvním, na kterém jej doprovázeli Crazy Horse, totiž najdeme dvě písně, které se blíží deseti minutám.
Young v úvodní písni zpívá o tom, že ho to táhne zpátky, berme to však s nadhledem, se stejným, s jakým se ohlíží za svým hledáním i s jakým se usmívá nad módními trendy – pod tím vším ovšem stále slyšíme jeho charakteristickou řezavou kytaru, proplétající se s obdobně syrovou kytarou Poncha Sampedra. Rytmika Billyho Talbota a Ralpha Moliny vše tlačí nekompromisně kupředu, žádné efekty nebo playbacky, vše je pěkně nasyrovo, naživo. I když, jeden efekt si Young dopřál - ve skladbě Psychedelic Pill je kytara prohnána zvláštním efektem a zní jako prolétající tryskáč.
Dalo by se říct, že byť se Young svým způsobem ohlíží, a album je tak nasáklé lehkou nostalgií - hlavně v již zmiňované Driftin' Back, ale i v dalších písních, vzpomínky prostupují i píseň Twisted Road, v níž Young vzpomíná na chvíli, kdy poprvé slyšel Dylanovu Like A Rolling Stone, koupil si ji na desce a přinesl domů („a přisvojil jsem si ji“), stejně jako když slyšel poprvé Hanka Williamse či Grateful Dead v rádiu -, nikdy to není uslzené listování starým albem. Ostatně, zpívá zde i o tom, jak „stále hledal něco nového“.
Vyzkoušel si hudebně ledacos, čisté country i hlukové experimenty, počítačovou muziku i akustické písničkářství nebo syrový rock, platí to ovšem i na novém albu? Jistě, ovšem tentokráte ne tak příliš v hudební rovině – i když způsob, jakým uchopuje například ryčnou Walk Like A Giant, prozrazuje snahu po jiném přístupu, zároveň se ale v jednu chvíli v rozvazbených sólech ozve, jako protnutí současnosti s minulostí, motiv z Youngova starého hitu Hey Hey, My My z roku 1979.
Hlavně se ale Neil Young snaží – a zdá se, že úspěšně – vypořádat s minulostí. „Všechno, co člověka trápí, se pozvolna vytrácí a možná se vrací jako pouhý stín, ale ne tak velký,“ píše v komentáři k úvodní písni a tato slova lze vnímat i jako motto celého vynikajícího alba, jež patří k Youngovým nejlepším.
