Po románech Dědina, Chirurg či Vrány vydává Petra Dvořáková Pláňata. V nové knize sleduje osudy členů jedné vesnické rodiny v přelomovém období, kdy totalitní režim v Československu vystřídala demokracie. Hrdinové se snaží vymanit z nefunkčních vtahů s nadějí, že bude líp, ta se ale ukazuje být deziluzí. Pláňata lze podle autorky vnímat i jako generační výpověď současných čtyřicátníků.
Pláňata jsou o výchově, která se podepsala na generaci čtyřicátníků, říká Petra Dvořáková
Petra Dvořáková o románu Pláňata (zdroj: ČT24)
Pláňata označují planě rostoucí stromy a jejich plody, v přeneseném smyslu ale také děti, o které nemá nikdo valný zájem a dozrávají nekultivovaně. Jako hrdinky nového románu, dívky ve školním věku, které žijí v obyčejné rodině na obyčejné vesnici.
„Román začíná na konci osmdesátých let, a Pavlína a její sestra žijí planě se vším, co nese doba doznívajícího komunismu. A i když se změní doba, hledají, čeho se chytit,“ nastínila Petra Dvořáková.
Formující každodennost
Pavlína za totality snídá chleba v mléce a touží aspoň po tom, aby to byl rohlík, nosí oblečení přešívané podle půjčovaných výtisků Burdy a zažívá pochodová cvičení s plynovými maskami. Než dospěje, přijde sametová revoluce a s ní obrovská euforie. Jenomže některé věci je těžší změnit než to, co člověk snídá nebo si obléká. Třeba absence lásky, pochopení a respektu.
V Pláňatech se snaží Petra Dvořáková vystihnout každodennost, v níž vyrůstala dnešní generace čtyřicátníků i padesátníků. „Ve škole se děti musely chovat podle pokynů, uniformity, výchova v rodinách byla direktivní – to všechno dohromady se skládalo a podepisovalo na té generaci a možná i na tom, co žijeme dneska a vůči čemu se vymezuje současná mladá generace. Přichází s novým přístupem k výchově, ke společnosti,“ míní autorka, sama ročník 1977.
Naděje změnit svůj svět
V knize dává prostor k promluvě také Pavlíniným rodičům. „Myslím si, že je nesmírně důležité podívat se na situace, na život z pohledu druhého. Je to důležité v mezilidských vztazích, v komunikaci, v porozumění světu. Proto se snažím měnit pohledy, pochopit, jak to vidí druhý. Když se totiž zkouším dívat na svět očima druhého, nemůžu ho pak povrchně odsuzovat, ale hledám v komunikaci s ním efektivnější cesty. Je to vlastně něco, co leží i mimo literaturu. A je fajn, když tomu literatura pomáhá,“ podotkla.
V Pláňatech zazní otázka, zda člověk může opustit a změnit svůj malý svět. „Chtěla jsem, aby moje hlavní hrdinka, která žije v zoufalství dětství té doby, měla možnost aspoň našlápnout pozitivnější cestu a vymanit se z toho, co žije, a doufám, že jsem jí na konci tu naději dala,“ odpovídá Petra Dvořáková.
Osud rodiny z Pláňat končí v polovině devadesátých let, v závěru autorka nechává čtenáře nahlédnout ještě do současnosti. Tedy do doby, v níž jsou možnosti, které tenkrát byly zjevením, často podle Petry Dvořákové vnímané jako samozřejmost.