Když někdo jako mistr nespoutaném imaginace, tchajwanský rodák Ang Lee - který dokáže levou zadní brilantně natočit romantickou pecku Rozum a cit, stejně jako komorní rodinné drama Ledová bouře, kultovní akční fantazy Tygr a drak, monstrózního Hulka či intimní chlapskou romanci Zkrocená hora - sáhne po údajně nefilmovatelné literární předloze kanadského spisovatele Yanna Martela, pište si, že vznikne něco, co tady ještě nebylo. A to bez ohledu na to, zda vás to bude primárně přivádět k filmovému orgasmu nebo bytostně prudit.
Prostě vás to zasáhne, převálcuje a minimálně na více než dvě hodiny vtáhne a na blíže neurčenou dobu poznamená. A vy budete marně přemítat proč, když je tohle poselství o indickém chlapci, bengálském tygrovi a Tichém oceánu vlastně docela banální a tak trochu prvoplánovitě didaktické. A řeknete si: Možná proto, že je v dikci filmového mága Ang Leeho (jenž svoji spektakulárnost obohatil o fungující 3D) tak magické, tak plné chvějivých pocitů a intimních dotyků s blízkým, podstatným a věčným. A budete mít proklatě pravdu!
Piscin Molitor Patel (spolužáky a sem tam i učiteli k jeho nelibosti běžně zvaným Pičín), přišel ke svému problematickému jménu skrze sportovně založeného strýčka, který sbíral zážitkové plavání v bazénech celého světa, stejně jako jiní sbírají třeba pohlednice. A když ho osud zavál do 16. pařížského okresu, kde již v roce 1929 otevřel Johnny Weissmuller La piscine Molitor, bylo o jménu jednoho indického kluka rozhodnuto. Možná neposedného strejdu při jeho kraulování v kryté třiatřicítce a venkovní padesátce oslovila místní výzdoba ve stylu Art Déco, ale daleko pravděpodobnější je, že se přimotal k tomu, když tam začátkem léta roku 1946 Louis Réard navlékl na tanečnici z Casina de Paris Micheline Bernardiniovou první bikini. Ať už to bylo jakkoli, musel na základě hlubokého zážitku z těchto pařížských lázní nosit Piscin Molitor Patel tohle (přiznejme poněkud blbé) jméno, s nímž si užil řadu příkoří, než mu pomohl německý matematik Ludolp Van Ceulen a jeho magické číslo π (pí).
Tohle jméno si vymyslel a vybojoval. Stačilo k tomu odmemorovat před vydřenými spolužáky jen pár čísel, třeba 3,14159265358979323846264338327950288419716939937510 a bylo vymalováno. Pí bylo něco jako jeho bojové jméno a on netušil, do jaké bitvy ho jednou ponese. Sedmdesátá léta v Pondicherry, na bývalé francouzské indické riviéře, sice signalizovala změny, ale zoologická zahrada jeho otce byla enklávou smířlivého klidu. Ale také to bylo místo, kde poprvé pohlédl do očí tygra Richarda Parkera, v nichž zahlédl něco jako duši (zatímco otec mu drsně vysvětlil, že je to jen odraz jeho vlastních pocitů) a rovněž to byla doba, kdy se jeho hrdiny stávali bozi.
Díky Krišnovi poznal víru, díky Kristovi lásku a pak přišel na řadu Alláh a otcovy obavy, že bude-li takhle bezstarostně konvertovat k dalším náboženstvím, nenajde svoji cestu, protože nebude znát správný směr. Ale on s hladem sedmnáctiletého kluka hledal pramen další víry, jakoby věděl, jak moc ji bude zanedlouho potřebovat, v time outech si četl Dostojevského, a ve vás pomalu začínal vzbuzovat pocit, že bývalý Pičín je ukrutně vymyšlená a hodně stylizovaná postava. Ovšem že je - jenomže právě takovou Ang Lee do své magické kreace potřeboval.
Po tomhle seznamovacím, hezky natočeném, ale trochu vlažném a mírně se vlekoucím prologu, totiž naplno udeří!
Ztroskotat s Ang Leem…
…je velkolepý a opulentní nářez. A začne se k němu schylovat ve chvíli, kdy se rodiče rozhodnou přestěhovat do Kanady, prodají ZOO a nalodí se na japonskou nákladní kocábku i s částí svého zvěřince, aby měli něco do začátku. Jenomže to, co se zpočátku zdálo jako Noemova archa, se v hrozivé bouři, která vzedmula divoký oceán do zpěněných vrcholů a propastí, proměnilo v Titanic. Ztroskotat s Ang Leem je nejen spektakulární palba, ale především osobní zážitek, při kterém vám v sugestivních podmořských záběrech začne časem docházet dech, jakoby jste se sami propadali s kvílícím trupem lodi a zmítajícími se konturami odsouzených zvířat, ve snovém rauši do temné, tiché a mrazivé hlubiny, odkud není návratu.
Když bouře ztichla, oceán se vyrovnal do klidné hladiny, na níž se mírně kolébal jediný záchranný člun, pro všechny, kteří přežili. Nebylo jich mnoho. Pí, jemuž zachránil život strejdův plavecký výcvik, poraněná zebra, úskočná hyena, truchlící samice orangutána a pruhovaný predátor Richard Parker, jenž je na téhle loďce evidentně suverénním vrcholem potravinového řetězce. A nebude trvat dlouho a zbudou tu jen dva. Jakoby si byli souzeni od té chvíli, kdy se jejich pohledy poprvé střetly. Pí a Parker, unášeni náhodnými proudy nedozírného oceánu, ztraceni v jeho nesmírných spoustách a hledající každý svoji cestu, jak přežít…
Tahle speciální mystická látka potřebovala nejen počítačovou animaci, umožňující generovat efekty minimálně na úrovni současného CGI (digitální tygr je absolutně dokonalý a k sežrání vymakaný), ale především nalézt svého režiséra. A tak, když hledači námětů od Foxů v roce 2002 práva na zfilmování knihy koupili, docela riskovali, protože tehdy nebylo vůbec jasné, jestli to vyjde. Bylo vcelku zřejmé, že technologie tohle téma „dožene“, ale najde se někdo, kdo bude mít odvahu takovou výzvu nejen přijmout, ale také invenci a tvůrčí potenciál ji profesionálně zvládnout? Ang Lee je nepochybně režisér, jemuž nevadí práce s emocemi ani novými a nezvyklými formáty, a navíc je to takový statečný vizionář, jehož nové výzvy nezastrašují, ale inspirují a provokují k výkonům na hranici (ne)uvěřitelného.
A tuhle látku pojal, jak sám říká, jako „velkoformátové vyprávění o víře“ a nikoli jako přímočarý „survival movie“, točený podle příručky o tom, jak přežít s tygrem v zádech, ztroskotání na širém moři a jak se vyrovnat s tím, že hlad mění vše, co o sobě víte. Jeho magické vyprávění se opírá o příznačně bohatý a vynalézavý výrazový a vyjadřovací arsenál, kde hraje důležitou roli častý, vysoký nadhled, umocňující osamělost záchranného člunu a jeho smíšené posádky, poetická stylizace, kdy nebe a mořská hladina splynou do jediné, existenciální linie, to vše okořeněno vymazelnými kreacemi světélkujícího oceánu, monumentálním skokem plejtváka obrovského, náletem létajících ryb či plujícím, masožravým ostrovem, který od chvíle, kdy od něj Pí a Parker odrazili na poslední úsek své cesty, už nikdy nikdo nespatřil.
Zdá se, jakoby tu způsob vyprávění a imaginace režiséra, jenž umí obratně balancovat i na hranici mezi uměním a kýčem, překročily přece jen matnější vklad scenáristy, opírajícího se o koncept vlastně jednoduchého příběhu, vyprávěného jeho protagonistou zbožně civějícímu a naslouchajícímu spisovateli (bez něhož by se film klidně obešel, pakliže to nemá být neobratná pocta autoru literární předlohy). Tato výchozí situace vám ovšem i v nejvypjatějších okamžicích dává jistotu, že to Pí nakonec ustojí (byť s lehkou výčitkou, že se Richard Parker, jak se to v slušných hollywoodských opusech stává, na hranici džungle ještě naposled neotočil a smutně nezařval na rozloučenou).
Nebudeme-li počítat virtuálního tygra a postavy z druhého sledu, je tenhle opus představením jediného herce, jímž je sedmnáctiletý Shuraj Sharma (vybraný ze tří tisíc adeptů, kteří si chtěli u Ang Leeho také střihnout ludolfovo číslo). Musel se toho hodně naučit neboť jeho netriviální role, která kromě slušné plavecké kondice a hraní proti modrému pozadí, předpokládala ještě věrohodné balancování mezi křesťanstvím, hinduismem a islámem, a také mezi snem a realitou. A zvládl to vcelku jistě, byť z něj nestříká testosteron ani spirituální charisma, které by se vám vsáklo pod kůži. Jeho dramatické výzvy k Bohu budete brát zřejmě s rezervou, jeho zarputilý a mlčenlivý zápas o naději vás může dojmout a postavit na jeho stranu.
Za nějakých 120 milionů dolarů produkčních nákladů vám tenhle příběh ve finále poněkud překotně nabídne dvojí, alternativní výklad, jehož prostoduchost vás může v první chvíli zaskočit, ale posléze ještě nějakou dobu intelektuálně zaměstnávat. Ostatně všechno lepší, nežli si nechat rvát uši tentokrát opět vyšeptale blbým dabingem (určitě zajděte na titulkovanou verzi), který z téhle spirituální seance rodinný, neřkuli dětský film, rozhodně neudělá, protože jím prostě z podstaty není.
S jistou (poměrně značnou) nadsázkou lze Pí a jeho životchápat (a to nikoli pouze v časovém, distribučním kontextu) jako vánoční film, neboť je vlastně o víře a o naději, jako dvou stranách jediné mince. A také jako jemné upozornění, že v tomto podivném světě se může stát vlastně cokoli. Takže, kdybyste náhodou z moře vylovili láhev s bizarním vzkazem:„Moje loď ztroskotala. Jsem na záchranném člunu spolu s tygrem. Prosím, pošlete pomoc!“, berte to prosím vážně.
LIFE OF PI
USA 2012, 127 min., český dabing i titulky, od 12let, 2D+3D. Režie: Ang Lee. Scénář: David Magee, Yan Martel. Kamera: Caludio Miranda. Hudba: Michael Danna.
Hrají: Suraj Sharma (Pi Patel), Irrfan Khan (dospělý Pi Patel), Ayush Tandon (jedenáctiletý Pi Patel), Gautam Belur (pětiletý Pi Patel), Adil Hussain (Santosh Patel), Tabu (Gita Patelová), Gérard Depardieu (kuchař), Rafe Spall (spisovatel).
V kinech od 20. prosince 2012
