Praha - Italská mezzosopranistka Cecilie Bartoliová označuje hudbu za jednu ze svých velkých vášní. Z hudby čerpá energii, ráda ji poslouchá a ráda se o ni dělí. Její nezaměnitelný a nádherně barevný koloraturní mezzosoprán s temně hrdelním témbrem a mimořádným rozsahem jí vynesl neoficiální titul Královna hbitosti. Jedna z nejuznávanějších pěvkyň současnosti, která patří k absolutní světové špičce, se dnes poprvé představí s vivaldiovským repertoárem před pražským publikem v Dvořákově síni Rudolfina.
Bartoliová považuje hlas za „surový diamant, který se časem opracovává“. Je podle ní důležité, jak s ním pěvec umí pracovat, správně dýchat, dávkovat a kontrolovat. „Hlas je pro mě nástrojem neviditelným, kouzelným. Jak zpěv, tak malování je určité vyjadřování emocí. Händel a Vivaldi, právě jejich hudba vyžaduje nejen techniku, ale i emoce,“ uvedla Bartoliová.
Cecilia Bartoliová
„Bude tam řada bouřlivých árií plných emocí lásky, které budou doprovázeny hobojem i flétnou. Myslím si, že to bude velmi zajímavý večer.“
Na beznadějně vyprodaném koncertu zvaném Vivaldi ritrovato přednese ve Dvořákově síni i méně známou operní tvorbou Antonia Vivaldiho. Půjde o její první spolupráci s renomovaným francouzským souborem Ensemble Matheus a dirigentem Jeanem-Christophem Spinosim. V první části večera nabídne ukázky z úspěšného CD Vivaldi Album (1999), v premiéře pak zazpívá árie, které objevila s dirigentem Spinosim, například z oper Orlando furioso, Catone in Utica, La Silva nebo Argippo.
Královna hbitosti objevuje zapomenutá díla
Pětačtyřicetiletá pěvkyně je jednou z nejprodávanějších klasických umělkyň dnešní doby. Rodačka z Říma žije v současnosti v Curychu a svými kvalitami ční nad většinou ostatních pěvkyň o několik tříd. Na kontě má mnoho zlatých desek, je pětinásobnou držitelkou ceny Grammy, získala také devět cen Echo a Bambi a dvě Classic BRIT Awards. Ráda objevuje zapomenutá díla po archivech a intenzivně spolupracuje také s muzikology. Největší část Vivaldiho repertoáru prý našla v národní knihovně v Turíně, část také v Benátkách a Paříži, některé dokumenty dokonce po starých římských rodinách.
O temperamentní Bartoliové se říká, že je zosobněná hudba, celé její tělo je hudební nástroj. Její hlas je nezaměnitelný a nádherně barevný v bouřlivých kaskádách tónů, dokáže vyjádřit celou škálu emocí. V pravý čas je dravý a typicky italsky vášnivý, jindy živelně veselý či hravě spontánní a někdy zase ztišený do překvapivé jemnosti. Pěvkyni zdobí bravurní koloraturní technika, jíž citlivě ovládá svůj „nástroj“. Dokonalé je u ní stylové rozlišení. „Hlas je můj boss, on rozhoduje,“ tvrdí hvězdná Italka.
„Myslím si, že hudba je plná příběhů a jde o to je objevit. Je to dlouhá a velmi složitá cesta, která se týká studování jak skladatelů, tak umělců, zpěváků po celá dlouhá staletí. V Itálii třeba zpěv kastrátů, neapolská škola - to je velmi závažná otázka. Kastráti jakožto velcí zpěváci 17. století mě velmi zajímají,“ zdůraznila Bartolilová. Zpívá operní role také od Mozarta, Rossiniho a dalších skladatelů 18. a počátku 19. století.
Získat Bartoliovou pro Prahu trvalo devět let
Její alba s Vivaldiho áriemi, skladbami Glucka či Salieriho, Opera Proibita a zejména album Sacrificium právě s áriemi kastrátů neapolské školy 18. století lámou rekordy v prodejnosti. Čtvrteční pražský koncert je součástí turné, které zahrnuje mnichovský Gasteig, zámek ve Versailles a Festspielhaus v Baden-Badenu. Operní fanoušci se můžou těšit i na další koncerty slavné pěvkyně, do české metropole se vrátí 16. října s projektem Sacrificium, tři dny před tím vystoupí i v Bratislavě. Pořadatelka koncertu Alena Nachtigalová se snažila získat Bartoliovou pro Prahu devět let. Náklady na koncert se uhradí z poloviny přímo ze vstupného, což Nachtigalová vnímá jako velmi neobvyklé.
Bartoliová se narodila v Římě 4. června 1966 do rodiny operních pěvců a matka ji odmalička učila zpívat, ale i pečovat o hlas. Už jako dítě vystoupila v Pucciniho Tosce jako Pasáček, zpěv pak vystudovala v Římě a debutovala v 21 letech ve veronské aréně. Talent černovlásky s hlubokýma hnědýma očima záhy rozpoznali slavní dirigenti jako Herbert von Karajan, Daniel Barenboim, Nikolaus Harnoncourt či Riccardo Muti. Prorazila v operách Rossiniho a Mozarta, teprve později přišla méně známá díla Paisiella, Caldary, Händela, Glucka či Vivaldiho.
