Praha – Svou prvotinu vydal Lukáš Ondřej minulý rok pod názvem Molekulární harakiri v nakladatelství BB/art. Volné pokračování básnických postřehů a střípků z autorova všedního dne vydalo to samé nakladatelství v těchto dnech. Ačkoli je drobná knížečka s titulem Lemra v láhvi označena za básnickou sbírku, o klasické básně se ani v tomto případě nejedná. Sám Lukáš Ondřej svou tvorbu označuje za malé, zhutněné příběhy.
Listujeme-li stránkami, rychle dáme autorovi za pravdu. Poezie to opravdu není. Civilním jazykem bez básnických metafor Ondřej lehce zachycuje svá zamyšlení nad věcmi a situacemi, se kterými se denně potkává. Inspirací mu je vskutku cokoli, kouřící paní na balkóně, jízda busem do práce, déšť či náhle se vynořivší vzpomínka na dětství.
Lukáš Ondřej nemá potřebu své myšlenky zašifrovávat, nořit se do svého básnického nitra a podávat o něm poetickou zprávu. Jeho výrazem je naopak stručné pojmenování skutečnosti, kterou má potřebu rychle zachytit, než odezní. Jde mu o to trochu si s ní pohrát, polaskat se s obrazem nebo pocitem, aniž by se pouštěl do nějakých hlubších ponorů.
Přesto dílkům jistá poetičnost nechybí. Někdy se snad díky objektu, který byl inspirací a sám v sobě nese jistý básnický potenciál (chrpa, čas), poezie nezakrytě přihlásí o slovo, aby ale byla vzápětí vystřídána strohým záznamem pisatelova pocitu, vjemu. Číst si v knížečce Lukáše Ondřeje není náročné, ale ve vší všednosti docela milé.
