Odehrává se v tichu a ve tmě, ve vězení vlastní osamělosti, ve světě beze slov, jejž nahrazují doteky a jediné bezpečí je v korunách stromů. Tam čtrnáctiletá, nevidomá a hluchá Marie uniká, když se cítí ohrožená, tam přimknuta ke kmeni vydýchává svoji zahlcující samotu – tam je jí dobře, možná proto, že je blíž něčemu, na co by chtěla dosáhnout, že je blíž slunci, které jednou bude svítit i pro ni.
Obyčejně neobyčejný Příběh Marie inspiruje i dojímá
„Dnes jsem potkala duši, která zářila přes mříže svého vězení,“ napsala do svého deníku řádová sestra Marguerite, když se v klášteře Larnay poprvé setkala s Marií Heurtinovou, hluchoslepým a vlastně také němým lidským stínem. Či spíše vystrašeným, do sebe schouleným a jakýkoli kontakt odmítajícím „zvířátkem“, jež se jakýmsi nedopatřením narodilo jako člověk. Lékaři v té době (na sklonku devatenáctého století) takto postižené doporučovali odkládat do ústavu choromyslných, ale na to ji měl její otec příliš rád. A tak jednoho dne zaklepal na dveře kláštera nedaleko Poitiers, který se v téhle jihozápadní části střední Francie staral o výchovu hluchých dívek. Vedle něj stálo nemyté, rozcuchané, bosé a instinktivně nedůvěřivé stvoření, které se při první příležitosti dalo na útěk.
Když se jí sestra Marguerite pokoušela sundat ze stromu, na který (jak bylo jejím zvykem v kritických situacích) vyšplhala a jejich ruce se na okamžik poprvé setkaly, pocítila, že tohle je dítě její duše a ona musí udělat všechno pro to, aby ho osvobodila z jeho tichého a temného vězení. Navzdory skepsi matky představené, která ji odmítla přijmout a vrátila bezradnému otci, protože nevěřila, že by mohly takto postižené pomoci a postarat se o ni, navzdory tomu, že řadu měsíců odmítala Marie zarputile spolupracovat a do ranních modliteb pravidelně zazníval ostrý břinkot nádobí, které u snídaně rozbíjela. A také navzdory tomu, že nemoc, která podlomovala Margueritin život, zasvěcený Bohu a pomoci bližním, zkracovala dny, jež jí dosud zbývaly.
GALERIE
zdroj: CinemArt
Přemluvila matku představenou, přivedla vzpouzející se Marii napůl svázanou znovu do kláštera a začala ji trpělivě (a hodně dlouho také marně) socializovat a učit do dlaně základy znakové, dotykové řeči.
Příběh téměř biblických parametrů
Jednoho dne ale Marie skrze svoji dlaň poprvé promluvila, klášterem znělo děkovné aleluja i oslavné hosana – a na konci temného tunelu problesklo světlo. Stal se zázrak, říkalo se tehdy, a empatický režisér Jean-Pierre Améris (Muž, který se směje) tuhle téměř liturgickou story tak trochu v tomto duchu také pojal. Jakkoli se uvádí, že metoda, kterou tehdy sestra Marguerita vymyslela, se dodnes při práci s hluchoslepými jako efektivní metoda komunikace používá. Stejně jako dodnes funguje klášter Larnay, kde se tohle všechno, nějak takhle na sklonku devatenáctého století, údajně stalo.
GALERIE
photogallery_492422
Důsledkem takovéto narace je pak to, že je přece jen o něco více uvěřitelná ta pasáž filmu, která líčí úmorné i úporné hledání cesty k Marii, nežli okamžik, kdy je skutečně nalezena a důvod, proč se tak stalo. A silnější věrohodnost tak má Margueritin deník na stránkách, kde hovoří o tom, že život s Marií je jen samé trápení, protože se stále chová spíše jako divoké zvíře, nežli tam, kde vypráví o tom, jak náhle explodovala touha (již umyté, učesané, obuté a do čistého oblečené) Marie naučit se vyjadřovat, kulminující v dojemném setkání s šokovanými rodiči. Až příliš snadno a překotně se totiž neochota a nedůvěra Marie mění v radostné prozření a cílevědomou aktivitu a lásku (až závislost) k té, která ji přivedla k tomu, že v závěrečné, emotivně nadupané scéně, hovoří svojí znakovou řečí dokonce s nebem. Ale nechci tu šťouralsky zvažovat míru reálně nastolené věrohodosti, protože to si čisté, jednoduché a na elementární emoce vypočítavě neútočící vyprávění o Marii určitě nezasluhuje.
Příběh Marie je o tom, jak jedna řádová sestra dokončila své poslání a jedna hluchoslepá dívka našla svůj život. Je to příběh o samotě, nedůvěře, sblížení, lásce a naději a také o objeveném světě, který poznáváme tím, že se ho dotýkáme. Je to malý velký film pro dva hlasy, které se doplňují a vzájemně jeden v druhém rezonují. Ten jeden patří zkušené herečce Isabelle Carréové (Husar na střeše) a promlouvá jím Dobrem posedlá sestra Marguerita – tím druhým, překvapivě neméně výmluvně, promlouvá její zpočátku vzpurná žačka, debutantka Ariana Rivoireová, jež zvládla i hodně kontradikční polohy své netriviální postavy, uzavřené do tíživé samoty tichého a temného světa. Ty dvě si vystačí, táhnou celý film a vlastně k tomu ani nepotřebují nikoho dalšího.
V zásadě jednoduchý Příběh Marie je opřen o slušnou, dobovou výpravou dekorovaný vizuál, který místo zdobných ornamentů sází na strohý, ale výmluvný a emotivní detail. Jeho sdělení je srozumitelné, oslovující, zvláštním způsobem poetické, čisté a naději vzbuzující. Jestliže máte v tomhle adventním čase chuť zajít na něco mírně intimního, lehce povznášejícího a (ne)skutečného, zkuste tenhle pravdivý příběh. Jakkoli se v tomto distribučním týdnu tak trochu krčí v monumentálním stínu půlčíka Hobita, myslím, že nám má co říci.
MARIE HEURTIN/PŘÍBĚH MARIE
Francie 2014, 95 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Jean-Pierre Améris. Scénář: Jean-Pierre Améris, Philippe Blasband. Kamera: Virginie Saint-Martinová. Hudba: Laurent Lafran. Hrají: Isabelle Carréová (sestra Marguerite), Ariana Rivoireová (Marie), Brigitte Catillonová (matka představená), Patricia Legrandová (sestra Joseph), Sonia Larozeová (sestra Elizabeth).
V kinech od 11. prosince 2014