Odehrává se v tichu a ve tmě, ve vězení vlastní osamělosti, ve světě beze slov, jejž nahrazují doteky a jediné bezpečí je v korunách stromů. Tam čtrnáctiletá, nevidomá a hluchá Marie uniká, když se cítí ohrožená, tam přimknuta ke kmeni vydýchává svoji zahlcující samotu – tam je jí dobře, možná proto, že je blíž něčemu, na co by chtěla dosáhnout, že je blíž slunci, které jednou bude svítit i pro ni.
„Dnes jsem potkala duši, která zářila přes mříže svého vězení,“ napsala do svého deníku řádová sestra Marguerite, když se v klášteře Larnay poprvé setkala s Marií Heurtinovou, hluchoslepým a vlastně také němým lidským stínem. Či spíše vystrašeným, do sebe schouleným a jakýkoli kontakt odmítajícím „zvířátkem“, jež se jakýmsi nedopatřením narodilo jako člověk. Lékaři v té době (na sklonku devatenáctého století) takto postižené doporučovali odkládat do ústavu choromyslných, ale na to ji měl její otec příliš rád. A tak jednoho dne zaklepal na dveře kláštera nedaleko Poitiers, který se v téhle jihozápadní části střední Francie staral o výchovu hluchých dívek. Vedle něj stálo nemyté, rozcuchané, bosé a instinktivně nedůvěřivé stvoření, které se při první příležitosti dalo na útěk.
Když se jí sestra Marguerite pokoušela sundat ze stromu, na který (jak bylo jejím zvykem v kritických situacích) vyšplhala a jejich ruce se na okamžik poprvé setkaly, pocítila, že tohle je dítě její duše a ona musí udělat všechno pro to, aby ho osvobodila z jeho tichého a temného vězení. Navzdory skepsi matky představené, která ji odmítla přijmout a vrátila bezradnému otci, protože nevěřila, že by mohly takto postižené pomoci a postarat se o ni, navzdory tomu, že řadu měsíců odmítala Marie zarputile spolupracovat a do ranních modliteb pravidelně zazníval ostrý břinkot nádobí, které u snídaně rozbíjela. A také navzdory tomu, že nemoc, která podlomovala Margueritin život, zasvěcený Bohu a pomoci bližním, zkracovala dny, jež jí dosud zbývaly.
Přemluvila matku představenou, přivedla vzpouzející se Marii napůl svázanou znovu do kláštera a začala ji trpělivě (a hodně dlouho také marně) socializovat a učit do dlaně základy znakové, dotykové řeči.
Příběh téměř biblických parametrů
Jednoho dne ale Marie skrze svoji dlaň poprvé promluvila, klášterem znělo děkovné aleluja i oslavné hosana – a na konci temného tunelu problesklo světlo. Stal se zázrak, říkalo se tehdy, a empatický režisér Jean-Pierre Améris (Muž, který se směje) tuhle téměř liturgickou story tak trochu v tomto duchu také pojal. Jakkoli se uvádí, že metoda, kterou tehdy sestra Marguerita vymyslela, se dodnes při práci s hluchoslepými jako efektivní metoda komunikace používá. Stejně jako dodnes funguje klášter Larnay, kde se tohle všechno, nějak takhle na sklonku devatenáctého století, údajně stalo.
Důsledkem takovéto narace je pak to, že je přece jen o něco více uvěřitelná ta pasáž filmu, která líčí úmorné i úporné hledání cesty k Marii, nežli okamžik, kdy je skutečně nalezena a důvod, proč se tak stalo. A silnější věrohodnost tak má Margueritin deník na stránkách, kde hovoří o tom, že život s Marií je jen samé trápení, protože se stále chová spíše jako divoké zvíře, nežli tam, kde vypráví o tom, jak náhle explodovala touha (již umyté, učesané, obuté a do čistého oblečené) Marie naučit se vyjadřovat, kulminující v dojemném setkání s šokovanými rodiči. Až příliš snadno a překotně se totiž neochota a nedůvěra Marie mění v radostné prozření a cílevědomou aktivitu a lásku (až závislost) k té, která ji přivedla k tomu, že v závěrečné, emotivně nadupané scéně, hovoří svojí znakovou řečí dokonce s nebem. Ale nechci tu šťouralsky zvažovat míru reálně nastolené věrohodosti, protože to si čisté, jednoduché a na elementární emoce vypočítavě neútočící vyprávění o Marii určitě nezasluhuje.
Příběh Marie je o tom, jak jedna řádová sestra dokončila své poslání a jedna hluchoslepá dívka našla svůj život. Je to příběh o samotě, nedůvěře, sblížení, lásce a naději a také o objeveném světě, který poznáváme tím, že se ho dotýkáme. Je to malý velký film pro dva hlasy, které se doplňují a vzájemně jeden v druhém rezonují. Ten jeden patří zkušené herečce Isabelle Carréové (Husar na střeše) a promlouvá jím Dobrem posedlá sestra Marguerita – tím druhým, překvapivě neméně výmluvně, promlouvá její zpočátku vzpurná žačka, debutantka Ariana Rivoireová, jež zvládla i hodně kontradikční polohy své netriviální postavy, uzavřené do tíživé samoty tichého a temného světa. Ty dvě si vystačí, táhnou celý film a vlastně k tomu ani nepotřebují nikoho dalšího.
V zásadě jednoduchý Příběh Marie je opřen o slušnou, dobovou výpravou dekorovaný vizuál, který místo zdobných ornamentů sází na strohý, ale výmluvný a emotivní detail. Jeho sdělení je srozumitelné, oslovující, zvláštním způsobem poetické, čisté a naději vzbuzující. Jestliže máte v tomhle adventním čase chuť zajít na něco mírně intimního, lehce povznášejícího a (ne)skutečného, zkuste tenhle pravdivý příběh. Jakkoli se v tomto distribučním týdnu tak trochu krčí v monumentálním stínu půlčíka Hobita, myslím, že nám má co říci.
MARIE HEURTIN/PŘÍBĚH MARIE
Francie 2014, 95 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Jean-Pierre Améris. Scénář: Jean-Pierre Améris, Philippe Blasband. Kamera: Virginie Saint-Martinová. Hudba: Laurent Lafran. Hrají: Isabelle Carréová (sestra Marguerite), Ariana Rivoireová (Marie), Brigitte Catillonová (matka představená), Patricia Legrandová (sestra Joseph), Sonia Larozeová (sestra Elizabeth).
V kinech od 11. prosince 2014
