Hukvaldy – Málokterého českého skladatele ovlivnil jeho rodný kraj tak výrazně jako Leoše Janáčka. Desítky let života strávil tím, že sbíral místní lidovou hudbu. Spousta kolegů ho kvůli tomu označovala za podivína. Opak se ale stal pravdou a tento „folklorista“ nečekaně a doslova změnil dějiny hudby 20. století. V místní tradici objevil nová, univerzální hudební pravidla, díky čemuž se stal z hukvaldského rodáka reformátor celosvětového renomé. Tradici Leoše Janáčka připomíná už poosmnácté festival Janáčkovy Hukvaldy. Do 24. července postupně nabízí patnáct vystoupení.
Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 na Hukvaldech v učitelské a muzikantské rodině. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti, kde záhy poznal nejen přírodní krásy, ale i tvrdý život lašského kraje. Hudební průpravu získal v klášterním ovzduší, kde se jeho vzdorný a nepoddajný duch utvrdil v národním vědomí a zde také vyšlehly prvé plaménky jeho budoucí lásky k slovanskému východu. Studoval na starobrněnské městské reálce, později na učitelském ústavě, kde r. 1872 absolvoval.
V hudebních studiích pokračoval na pražské varhanické škole. Po státní zkoušce ze zpěvu, klavíru a varhan byl r. 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně. Řídil také Besedu brněnskou, kde na sebe upozornil jako znamenitý a temperamentní dirigent. Neklidný a zvídavý duch Janáčkův, který již tehdy projevoval zvýšený zájem o hudebně estetické problémy, nemohl se spokojit s úzkými obzory brněnského prostředí. Odešel na konzervatoř do Lipska a do Vídně. Po návratu ze studií v cizině byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě, kde působil až do r. 1904.
Zmíněný rok je v Janáčkově tvorbě i životě zlomový, premiérově bylo totiž v Brně uvedeno jeho slavné dílo Její Pastorkyňa. Moravská metropole byla na nohou. „To byla revoluce, protože romantická hudební teorie vycházela s vývojem hudebního motivu, kdežto Janáček klade ty motivy vedle sebe. A už tehdy přirovnávali Janáčkovy opery k filmovému střihu,“ vysvětluje muzikoložka Alena Němcová. Ale pražské Národní divadlo nechtělo o jeho opeře ani slyšet.
Ze zatracovaného folkloristy skladatelskou hvězdou
Jeviště Zlaté kapličky se mu otevřelo až po dlouhých čtrnácti letech v roce 1916, vídeňská scéna o dva roky později. „Po premiéře ve Vídni se Pastorkyně rozeběhla do celého světa. Za života Janáčka byla hrána asi ve čtyřiceti operních domech. V tragickém příběhu inspirovaném skutečnou událostí Janáček naplno rozvinul teorii nápěvkové mluvy,“ dodává hudební pedagog a publicista Karel Steinmetz. Jeho nápěvková teorie se stala východiskem i zdrojem jeho hudebně-dramatického slohu.
V roce 1922 začal psát podle svých slov své nejlepší dílo – Příhody lišky Bystroušky, kde je patrná jeho láska k přírodě. Jeho velký obdivovatel Milan Kundera považuje Lišku za dílo, které navždy změnilo operu. Janáček totiž odmítl klasickou dramatickou stavbu díla. Vypjaté okamžiky tak střídají obyčejné, zdánlivě nic neříkající scény, dramatické se setkává s banálním. „Taková je totiž ve své podstatě skutečnost,“ říká Kundera a Janáčka staví po boku Jamese Joyce.
Zcela po svém zkomponoval i mši, kterou postavil na staroslověnském libretu. Glagolská mše je tak jednou z nejoriginálnějších mší, která byla kdy napsána. „Jeho hudební sdělení je až rebelovské,“ podtrhuje Stanislav Vavřínek, dirigent Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Janáčkova Glagolská mše zazněla i na Mezinárodním hudebním festivalu Janáčkovy Hukvaldy, který se odehrává v rodišti světoznámého skladatele a pro letošek je zaměřen na jeho písňovou tvorbu.
Janáčkovo dílo úspěšně proniklo do předních středisek světové hudby, zvláště do Anglie a do německy mluvících zemí. Je jedním z mála reformátorů, kteří se již za svého života dočkali uznání a slávy. Přesto je podle mnohých i dnes ve své rodné zemi nedoceněný. „Janáček se hraje všude ve světě. Jedinou výjimkou jsou české země, kde pod svícnem bývá tma. Janáček se sice hraje, ale myslím si, že ještě neoslovil tolik posluchačů tak, jako se tomu děje venku,“ myslí si ředitelka Nadace Leoše Janáčka Eva Drlíková.
Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928. Své poslední dny strávil po boku své celoživotní platonické lásky Kamily Šteslové. Domeček v Hukvaldech, kde až do své smrti žil, zůstal na přání poslední závěti tak, jak ho před svou smrtí opustil.
