„Myslím, že jediný způsob, jak přežít, je nebrat se smrtelně vážně,“ svěřil se před deseti lety se svým návodem na život Karel Plíhal. Nesmělý písničkářský samorost směle znevažuje vážné věci, je hravým a zároveň pečlivým autorem. Osobností tuzemské scény zůstává proto i ve svých šedesáti, které oslaví 23. srpna.
Nebe počká. Písničkářský samorost Karel Plíhal slaví šedesátiny
Plíhal sice vystudoval průmyslovku a poté pracoval jako konstruktér a topič, ale jeho „vedlejšákem“ byla hudba. Hrál v několika amatérských kapelách (Hučka, Falešní hráči, Plíharmonyje), nakonec se v roce 1983 stal sólovým písničkářem.
„V patnácti jsme jezdili s kamarády na vandry a milovali jsme skupinu Greenhorns. Žili jsme tou trampskou romantikou až do dvaceti let. Postupně jsem přešel do skupiny Falešní hráči, kde jsem hrál na banjo a housle. A tam jsem už byl chycen Semaforem a Vodňanským a Skoumalem a pochopil jsem, že i texty můžou jít jinudy. Po vojně jsem se už přes vzdělanější kamarády dostal k Mertovi, Třešňákovi, Janotovi a podobně,“ shrnul své hudební cesty Plíhal v pořadu Krásný ztráty v roce 2008.
Karel Plíhal v pořadu Krásný ztráty (2008) (zdroj: ČT24)
„Nejvíce mně tehdy asi učaroval Merta. Poznamenal mě ne stylem tvorby, ale projevem, hrou na kytaru, pohotovostí, vtipností a básnivostí svých textů,“ přiznal. Tento rukopis se přenesl i do Plíhalových skladeb. Čtyřnásobný vítěz folkového festivalu Porta si pozornost posluchačů i kritiků udržel dodnes. Za poslední autorské album Vzduchoprázdniny z roku 2012 obdržel cenu Anděl v kategorii Folk & Country.
„Za to nemůže nikdo,“ podotýká Plíhal ke slábnoucí roli písničkářů v současné době. „Vkus publika se mění. Pominulo napětí spojené s dřívějším režimem a od té doby jede každý za sebe. Někdo má větší štěstí, někdo menší. My, co jsme dělali zpěvnější, líbivější odrhovačky, jsme na tom líp.“
Abych si sám od sebe odpočinul
Posledním Plíhalovým autorským albem byly zmíněné Vzduchoprázdniny, vyšly dvanáct let po předchozím Kluzišti. „Snažím se v mezidobí dělat jiné projekty, snažím se obcházet sám sebe, abych si od sebe odpočinul, a vlastní tvorbu si nechávám vyloženě, jenom když se mi chce,“ vysvětlil dlouhé pauzy písničkář.
Složil například hudbu k několika inscenacím olomouckého divadla, vydal soubor svých absurdních veršovaných hříček (Jako Cool v plotě, 2006), jimiž rád prokládá písně na koncertech, a knižně vyšel i výbor z jeho písní (Skříň s beduíny, 2015).
Rozhodl se také po svém nahrát písňové texty dalšího přerovského rodáka, básníka Josefa Kainara, který se, stejně jako Plíhal, rád nechal unášet rýmem. Swingové album Nebe počká vyšlo před čtrnácti lety, k jeho nahrávání přizval folkovou skladatelku a zpěvačku Zuzanu Navarovou.
Karel Plíhal je kromě písní pověstný mezi fanoušky i svou plachostí. „Mezi svými jsem užvaněný a uvolněný, mám spíše strach z neznámých lidí a neznámého prostředí,“ říká. Plíhalovu ostýchavost nejvíce proslavil pseudodokument Rok ďábla, který v roce 2002 natočil Petr Zelenka. Ten ve snímku oceněném několika Českými lvy prozradil „pravdu“ nejen o Plíhalovi, ale i o jeho folkařských kolezích, písničkáři Jaromíru Nohavicovi a kapele Čechomor.