Na hřbitově v blízkosti psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích se nepohřbívá už od padesátých let. Pohřbena ale není jeho historie spojená mimo jiné s oscarovým filmem Amadeus nebo hrůznou vraždou Otýlie Vranské. Příběh „hřbitova bláznů“ se začal psát 12. září 1909, kdy byl vysvěcen.
Pozůstatky hrobů čelící invazi náletové zeleně a rozpínavosti břečťanu pnoucího se po náhrobních kamenech, zemi i letitých vysokých stromech. Bezútěšná atmosféra nepoužívaného hřbitova jen nahrává na místě údajně uloženým tajemstvím, která přitahují zvědavce, ezoteriky i lovce duchů a záhad.
Přibývalo lidí, ubývalo péče
Hřbitov původně patřil bohnické psychiatrické léčebně a byli zde pohřbíváni zesnulí choromyslní, jak se říkalo psychiatrickým pacientům v době založení nemocnice na počátku 20. století. Kapacity dosavadních ústavů přestávaly stačit.
Přibývalo rodin, pro něž se domácí péče o duševně nemocné stávala neúnosnou, tím spíš, že prudký rozvoj industrializace vedl ke stěhování venkovských obyvatel do měst. Jenže v bytech na přeplněných předměstích často nebylo dost prostoru ani času pro potřebnou péči.
Bohnický ústav náležel v době svého vzniku k největším podobným zařízením v Evropě. Na bývalém velkostatku, jeho polnostech a v přilehlém Čimickém háji vyrostla téměř třicítka léčebných pavilonů. Provoz zajišťovala vlastní čerpací stanice pro užitkovou vodu, vodojemy, kotelna, elektrárna, prádelna i sklady.
A ústav měl k dispozici také vlastní hřbitov. „Zvoleno bylo místo ležící sedm set metrů směrem k Vltavě, na vltavském ostrohu. Architektem, který navrhl celé řešení hřbitova, byl Václav Roštlapil, tedy ten samý muž, který postavil většinu vil v samotném ústavu,“ popsal Petr Ryska z projektu Praha Neznámá pro pořad Z metropole.
Tělo zemi, život vlasti
Za šest dekád provozu hřbitova byly na místě pohřbeny přes čtyři tisíce nebožtíků. Jako první v zemi spočinul v září 1909 jedenáctiletý František Janovský, který se narodil s hydrocefalem, tedy abnormálním hromaděním mozkomíšního moku, což mívá za následek zrychlený růst hlavy. Zemřel na tuberkulózu. V knize úmrtí je u jeho jména poznámka, že nepovolali kněze. Smutný důkaz toho, že rodiče – podle záznamu se narodil do dělnické rodiny – o postiženého chlapce zcela ztratili zájem.
Kromě pacientů se na bohnickém hřbitově pochovávali také ošetřovatelé a řádové sestry, ale i dělníci či úředníci. Nejvíce se kapacita ústavního krchova rozšířila za první světové války, kdy rakouské úřady rozhodly o evakuaci ústavu pro choromyslné v Tridentsku (tehdy ležícího v Rakousku-Uhersku, dnes v Itálii). Zhruba stovku nemocných čekalo stěhování právě do Bohnic. V ústavních hrobech leží i italští vojáci, kteří v nedalekém zajateckém táboře podlehli tyfové epidemii.
Místo odpočinku zde také našli rakousko-uherští vojáci z první světové války, jejichž mysl zastřela traumata přinesená z frontových bojů. Corpora dant tumulo, sed patriae vitam – Těla dávají do hrobu, ale život vlasti, oznamuje latinský nápis na vojenské mohyle.
Hrob atentátníka Principa
Všechna tato fakta jsou doložitelná. Ale na „hřbitově bláznů“ se mohly odehrát také věci, které se zdají být polopravdou, nebo dokonce vybájenou historkou.
Hrob tu prý vykopali pro Gavrila Principa, bosenského politického aktivistu, který zastřelil v Sarajevu následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii. Atentát se stal rozbuškou pro první světovou válku, tu ale Princip strávil ve vězení. Trest dvaceti let těžkého žaláře si odpykával v terezínské Malé pevnosti. Těžké okovy, bídná strava, vlhkost a zima vykonaly své a tělo zesláblého mladíka nezvládlo tehdy nevyléčitelnou tuberkulózu.
Zemřel ve vězeňské nemocnici v dubnu 1918, tedy ještě před koncem světového konfliktu, který nepřímo rozpoutal. Skončil v neoznačeném terezínském hrobě. Kde leží, si podle článku v Terezínských listech označil rakouský voják české národnosti František Löbl, který dostal rozkaz Principa tajně pochovat.
V roce 1920 byly Principovy ostatky exhumovány a převezeny do Sarajeva. Existují ale i domněnky, že jeho skutečný hrob se nachází v Bohnicích. „Prvního května 1918 tady byl pohřeb za asistence vojáků z terezínské pevnosti. A tři dny předtím zemřel v terezínské pevnosti jediný vězeň, a to byl Gavrilo, takže veřejnost si to spojila s tím, že by tady mohl být,“ vysvětlil Jiří Vítek, místostarosta Prahy 8 (Patrioti pro Prahu 8), který se roky snaží hřbitov zvelebovat a organizuje i komentované prohlídky.
Nedopadený vrah Otýlie Vranské
Senzacechtivě zní spojení bohnického hřbitova s možným vrahem Otýlie Vranské. Slovenská prostitutka byla v noci na přelomu srpna a září 1933 zavražděna v Praze. Pachatel či pachatelé tělo nebožačky rozřezali, části uložili do dvou kufrů a zavazadla s hrůzným obsahem poslali ve dvou různých vlacích na Slovensko.
Případ tenkrát vyšetřoval kriminální rada Vaňásek, předobraz rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Vraha ale nevypátral. K případu se později vrátil kriminalista Miloslav Nečásek, který přišel s teorií, že Otýlii zavraždil četař Pavlíček. „V té době sloužil na Slovensku na vojně, ale podařilo se doložit, že v uvedený den se nacházel v Praze a že byl jako jeden z podezřelých označen svědky,“ upřesnil Ryska.
Ve čtyřicátých letech byl Pavlíček hospitalizován v bohnické léčebně, kde spáchal sebevraždu. Pravdu o činu, pokud ji znal, si vzal s sebou do hrobu. Nicméně Pavlíčkovo spojení s otřesným skutkem zesláblo loni, kdy policisté oznámili, že případ vraždy Otýlie Vranské zřejmě po devadesáti letech objasnili. Uvedli, že s jistotou „na osmdesát procent“ se na mordu podílel jiný voják – rotmistr Josef Pěkný, jenž nejspíš jednal v afektu pod tlakem své existenční situace, a také prostitutka Antonie Koklesová.
Amadeus a Železná lady
Na bohnickém krchově je pochován také Wolfgang Amadeus Mozart. Ovšem „jen jako“. V polovině osmdesátých let ponurou atmosféru hřbitova totiž využil Miloš Forman, tehdy už emigrant, když v Československu natáčel snímek Amadeus. Tajuplnou lokaci si vybral pro scénu ukládání zneuznaného geniálního skladatele do hromadného hrobu.
V roce 1996 dovezla limuzína na hřbitov tehdy už bývalou předsedkyni britské vlády Margaret Thatcherovou. Na nezvyklé místo ji během oficiální návštěvy Česka přivedla exhumace ostatků. „Pár hodin před jejím příjezdem tady jely vozy, které stříkají silnice, aby se neprášilo, pak se objevila Thatcherová a hledala nějakého příbuzného, tuším z manželovy strany,“ popsal v pořadu Z metropole Jiří Vítek. Hrob Želené lady pomohl najít Tetovaný Ferda, postavička místní galerky. Prý výměnou za rum.
Rekonstrukce chce zachovat genius loci
Pohřbívat se v Bohnicích přestalo v roce 1951, kdy byla zrušena duchovní správa v léčebně a armáda z tamního kostela udělala kinosál a tělocvičnu, později sklad. O dvanáct let později ústavní hřbitov převzala pražská pohřební služba, ta ale pro něj nenašla využití a nechala ho pustnout. Nepoužívaný areál o rozloze zhruba dva a půl hektaru tak postupně chátral. Vznikaly tam černé skládky a těsně před sametovou revolucí dílo zkázy dokonali vandalové, když zapálili kapli s márnicí.
Není v plánu, že by v budoucnu hřbitov znovu sloužil svému původnímu účelu. Mimo jiné proto, že nejsou známa konkrétní místa, kde jsou nebožtíci uloženi. Radnice Prahy 8, která místo s pohnutou minulostí dostala do správy, plánuje rekonstrukci. „Zachová jedinečný genius loci hřbitova a zároveň jej důstojně a citlivě dotvoří," slíbil letos v únoru místostarosta Vítek.
Obnova čeká modlitebnu, mohylu, kříže a sítě cest. Z původní hřbitovní kaple zbylo jen torzo stěn, architektonická studie od OHA Architects počítá s vytvořením otevřené střechy z rezavějící oceli symbolizující trnovou korunu. Prostor zbude i pro výstavu, která tamní historii a legendy přiblíží.
