Daniela Kolářová poprvé hraje na jevišti pražského Činoherního klubu. Přijala roli ve hře Milá Evičko, milý Luďku. Autorská inscenace je anatomií jednoho šedesát let trvajícího manželství. Vychází z korespondence prarodičů režisérky Beaty Parkanové a také z deníků jejího dědy, který si na sklonku života vedl v psychiatrické léčebně.
Milá Evičko, milý Luďku. Kolářová a Finger odhalují šedesát let jednoho skutečného manželství
2 minuty
Činoherní klub uvádí hru Milá Evičko, milý Luďku
Prarodiče Beaty Parkanové si dopisy psali od prvního okamžiku, kdy se – v roce 1952 – potkali při ping-pongu. Zůstali spolu celý život. „Hluboká láska v dobrém i zlém, kdy se za to celoživotní manželství někdy sice tak moc nemilovali, ale vždycky o sobě věděli a nikdy se neopustili, je něco, o čem stojí hrát,“ říká režisérka.
Osudy svých prarodičů se inspirovala i ve svém filmu Slovo. Premiéru měl snímek před dvěma lety a vztah manželů – představovaných Martinem Fingerem a Gabrielou Mikulkovou – byl vystaven morálním zkouškám v době kolem roku 1968.
Martin Finger se v roli vycházející z režisérčina pradědečka objeví i v Činoherním klubu. „Vytvořil jsem novou postavu, protože ve filmu Slovo šlo o určitý časový výsek během jednoho roku, kdežto tady jde o celý život,“ uvedl.
Z inscenace Milá Evičko, milý Luďku
Luděk je na jevišti jeden, roli Evy ale ztvárňují herečky tři. Představují ji v různých fázích života. „Myslím, že to byl moc hezký vztah, ale jak to všichni v dospělosti známe, od zamilovanosti přes následující životní peripetie se můžou vyskytovat i složitější situace,“ podotýká Daniela Kolářová. Mladšími verzemi Evy jsou Lucie Žáčková a Romana Widenková.
„Babička by se zeptala, jestli mi to zaplatili, ona měla tyhle praktické dotazy. A děda by byl hluboce dojat,“ odhaduje Beata Parkanová, jak by její prarodiče reagovali na zjištění, že z nich udělala hrdiny divadelní hry. Dokonce scénu z velké části pokryla kopiemi jejich skutečných dopisů a deníkových záznamů.
