A je to venku hned na začátku. Nikdy bych neřekl, že budu mít takový problém najít správná slova a také odvahu sdělit vám svůj pravdivý (byť přiznávám i zjevně iracionální, mírně stydlivý a obtížně věcně zdůvodnitelný) pocit nekomplikované relaxace z tak triviálního, očekávaně zpracovaného a naší i světovou kinematografií mnohokrát semletého filmového tématu, jako je tento.
Nikdy bych nečekal, že tak snadno a ochotně vypadnu z role objektivně hodnotícího recenzenta a stanu se subjektivně odevzdaným divákem, lebedícím si v rauši první signální. A právě tohle se mi nečekaně, ale prokazatelně stalo!
Přiznávám, že jsem nějakou dobu zdráhavě přešlapoval a bojácně váhal, jestli to mám takhle na férovku vybalit a získat pověst sentimentálního měkkýše a patologického romantika, který ujíždí na obehraných kliše, prudících děckách, Kristýně Bokové vstupující do rybníka a doprovodných, mainstreamových peckách Michala Hrůzy. A pak jsem se rozhodl, že nebudu lavírovat a hlavně vám lhát. Prostě si myslím, že Martin a Venuše sice nejsou žádná zjevení nového, ale netřeba se jim nijak úzkostlivě vyhýbat, protože vám nechtějí ublížit a také neublíží, když od nich nebudete čekat víc, než vám v rámci žánru a kontextu současné české kinematografie mohou dát.
V podstatě je to docela obyčejný příběh z vaší ulice, o takových dvou, kteří se potkali na vernisáži studentské výstavy, kde talentovaná malířka Vendula předváděla něco, co vtipkujícímu Martinovi (který ji utáhl na to, že neumí balit holky) připadalo jako endoprotéza. Za nějakých deset let mají dvě předškolní a permanentně prudící ségry-dvojčata, batole Erika a stereotypně šlapající manželství, v němž sice každý dělá, co může a musí, což se ale úplně nekryje s tím, co by dělat měl a chtěl.
On se snaží rodinu uživit, ona se o ni stará a střídavě myslí na to, proč malování pověsila na hřebík, a budí Martina u televize, aby si s ní alespoň popovídal, než si bude nařizovat budíka na další ráno. Žijí jako medvědi v brlohu - a to potřebuje změnu. A tak uzavřou sázku (Martin se bude sám měsíc starat o všechny děti), což rozdá každému úplně jiné karty a posune je do nových rolí, jež je sice načas vzdálí, aby se posléze (tak jak to v romantických komediích chodí) znovu setkali - a Michal Hrůza s Klárou Vytiskovou jim k tomu mohli zase zazpívat: „Ať unáší mě proud, chci jen tak plout a poslat svoji duši ze Země na Venuši.“
No řekněte, není to sice Hollywood a krásný princ na bílém koni, ale je to romantické, očekávání naplňující a naději vzbuzující. Prostě něco jako chvála zamilovaného kýče, kde od začátku (s výjimkou slizouna Budaře) máte všechny docela rádi, protože oni se mají také rádi, a teď nastal jen čas si to znovu připomenout.
Jednoduchý příběh, s předpokládaným průběhem a očekávanou situační komikou, vychází ze scénáře mladistvého autorského tandemu Kristina Dufková – Andrea Jarošová, kterým se sem tam povede i docela vtipný dialog, ale lze najít i místa, která by bylo možné snadno vykostit. Jde jenom o to, zda je třeba je hledat, protože je tu také možnost je prostě přehlédnout a příliš se nehnípat v logice a návaznostech (za všechny Vendula nepochopitelně uvězněná v ateliéru kontroverzního umělce s vycpanými zvířaty).
Romantické komedie totiž nejsou vždy založeny na neprůstřelné logice, charakterové drobnokresbě a prokazatelně původním námětu a nezřídka vznikají jako větší či menší recyklace již několikrát (mnohokrát) sděleného. A téma chlapů, kteří se neobratně (ale s láskou) starají o malé, ale vitálně prudící ratolesti, které nikdy nespí, tu bylo, je a bude ještě mnohokrát (viz Tři muži a nemluvně, Mrs. Doubtfire – Táta v sukni či Kdopak to mluví). A toto je, zdá se mi, základní problém diváka, který se sejde s Martinem a Venuší: Buď přistoupí na jejich hru (a nebude pátrat po tom, kolik z ní je opsáno od Marie Poledňákové – S tebou mě baví svět), nebo začne o viděném hloubavě přemítat a pak bude trpět.
Možná to bylo z pohodlnosti, nebo to byla chvilková slabost, která se mi posléze začala líbit, anebo myšlenka, že „jeden dotyk dlaní nás asi nezachrání“, ale já jsem si pocit utrpení nechal na jindy (šanci skutečně trpět před filmovým plátnem nám český film dá ještě mnohokrát) a rozhodl jsem se pro benigní vstřícnost. A tak se stalo, že jsem tenhle banální romantický slepenec skousnul, s tichou vděčností, že ho režisér Jiří Chlumský ničím neinovoval a nevylepšoval, a vlastně mi dal to, co jsem čekal.
Prudící holčičky mi nakonec připadaly roztomile přirozené (a to i v pitoreskních piškotkách), Martin Taclík jako sympaťák, s kterým bych rád zašel na pivo, a Kristýna Boková jako budoucí femme fatale českého filmu (až pro ni někdo napíše skutečnou roli), s níž by každý chlap zašel kamkoli. Věřte nebo ne, tyhle pocity mi vydržely až do finále, v němž zkušený tatík Ľubo Paulovič nabádá Marka Taclíka nad postýlkou, kde sázkou a nadrženým Budařem unavená Vendula už zase spí mezi svými dcerami: „Měl by sis je líp hlídat, synku“, což bych zejména v případě Kristýny Bokové podepsal beze zbytku.
Martin a Venuše je film, který vám neublíží, když k němu přistoupíte s pocitem, že víte, co vám může nabídnout, a tak nějak mimoděk a obyčejně vás dokonce může pohladit po duši nebo jiné citlivé partii. Abych skončil v souladu s titulkem, je to výplach, který mi k mému překvapení udělal dobře, a já se s tím snažím nemít problém. Ještě pořád čekám, jestli to se mnou s odstupem času něco neudělá a nezměním názor, ale nějak proto pořád nenacházím důvod. Nebo ho možná nehledám, nebo ho nechci hledat, nebo ho možná ani nechci vidět. Anebo je to tak, že jsem si tehdy při projekci, jen tak mimoděk, vzpomněl na pár odžitých jednoduchých radostí tohoto složitého života…
MARTIN A VENUŠE. Česko 2012, 102 min., 2D. Režie: Jiří Chlumský. Scénář: Kristina Dufková, Andrea Jarošová. Kamera: Vladimír Smutný. Hudba: Michal Hrůza. Hrají: Kristýna Boková (Vendula), Marek Taclík (Martin), Jan Budař (Aleš), Ĺubo Paulovič (Martinův otec), Zuzana Stivínová, Tomáš Hanák, Tomáš Matonoha. V kinech od 7. března 2013.
