Martin a Venuše - výplach, který mi (na chvíli) udělal dobře

A je to venku hned na začátku. Nikdy bych neřekl, že budu mít takový problém najít správná slova a také odvahu sdělit vám svůj pravdivý (byť přiznávám i zjevně iracionální, mírně stydlivý a obtížně věcně zdůvodnitelný) pocit nekomplikované relaxace z tak triviálního, očekávaně zpracovaného a naší i světovou kinematografií mnohokrát semletého filmového tématu, jako je tento.

Nikdy bych nečekal, že tak snadno a ochotně vypadnu z role objektivně hodnotícího recenzenta a stanu se subjektivně odevzdaným divákem, lebedícím si v rauši první signální. A právě tohle se mi nečekaně, ale prokazatelně stalo!

Přiznávám, že jsem nějakou dobu zdráhavě přešlapoval a bojácně váhal, jestli to mám takhle na férovku vybalit a získat pověst sentimentálního měkkýše a patologického romantika, který ujíždí na obehraných kliše, prudících děckách, Kristýně Bokové vstupující do rybníka a doprovodných, mainstreamových peckách Michala Hrůzy. A pak jsem se rozhodl, že nebudu lavírovat a hlavně vám lhát. Prostě si myslím, že Martin a Venuše sice nejsou žádná zjevení nového, ale netřeba se jim nijak úzkostlivě vyhýbat, protože vám nechtějí ublížit a také neublíží, když od nich nebudete čekat víc, než vám v rámci žánru a kontextu současné české kinematografie mohou dát.

Martin a Venuše / Jan Budař, Kristýna Liška Boková
Zdroj: ČT24/Atelier Vavfilm/Bioscop

V podstatě je to docela obyčejný příběh z vaší ulice, o takových dvou, kteří se potkali na vernisáži studentské výstavy, kde talentovaná malířka Vendula předváděla něco, co vtipkujícímu Martinovi (který ji utáhl na to, že neumí balit holky) připadalo jako endoprotéza. Za nějakých deset let mají dvě předškolní a permanentně prudící ségry-dvojčata, batole Erika a stereotypně šlapající manželství, v němž sice každý dělá, co může a musí, což se ale úplně nekryje s tím, co by dělat měl a chtěl.

On se snaží rodinu uživit, ona se o ni stará a střídavě myslí na to, proč malování pověsila na hřebík, a budí Martina u televize, aby si s ní alespoň popovídal, než si bude nařizovat budíka na další ráno. Žijí jako medvědi v brlohu - a to potřebuje změnu. A tak uzavřou sázku (Martin se bude sám měsíc starat o všechny děti), což rozdá každému úplně jiné karty a posune je do nových rolí, jež je sice načas vzdálí, aby se posléze (tak jak to v romantických komediích chodí) znovu setkali - a Michal Hrůza s Klárou Vytiskovou jim k tomu mohli zase zazpívat: „Ať unáší mě proud, chci jen tak plout a poslat svoji duši ze Země na Venuši.“

No řekněte, není to sice Hollywood a krásný princ na bílém koni, ale je to romantické, očekávání naplňující a naději vzbuzující. Prostě něco jako chvála zamilovaného kýče, kde od začátku (s výjimkou slizouna Budaře) máte všechny docela rádi, protože oni se mají také rádi, a teď nastal jen čas si to znovu připomenout.

Jednoduchý příběh, s předpokládaným průběhem a očekávanou situační komikou, vychází ze scénáře mladistvého autorského tandemu Kristina Dufková – Andrea Jarošová, kterým se sem tam povede i docela vtipný dialog, ale lze najít i místa, která by bylo možné snadno vykostit. Jde jenom o to, zda je třeba je hledat, protože je tu také možnost je prostě přehlédnout a příliš se nehnípat v logice a návaznostech (za všechny Vendula nepochopitelně uvězněná v ateliéru kontroverzního umělce s vycpanými zvířaty).

Romantické komedie totiž nejsou vždy založeny na neprůstřelné logice, charakterové drobnokresbě a prokazatelně původním námětu a nezřídka vznikají jako větší či menší recyklace již několikrát (mnohokrát) sděleného. A téma chlapů, kteří se neobratně (ale s láskou) starají o malé, ale vitálně prudící ratolesti, které nikdy nespí, tu bylo, je a bude ještě mnohokrát (viz Tři muži a nemluvně, Mrs. Doubtfire – Táta v sukni či Kdopak to mluví). A toto je, zdá se mi, základní problém diváka, který se sejde s Martinem a Venuší: Buď přistoupí na jejich hru (a nebude pátrat po tom, kolik z ní je opsáno od Marie Poledňákové – S tebou mě baví svět), nebo začne o viděném hloubavě přemítat a pak bude trpět.

Možná to bylo z pohodlnosti, nebo to byla chvilková slabost, která se mi posléze začala líbit, anebo myšlenka, že „jeden dotyk dlaní nás asi nezachrání“, ale já jsem si pocit utrpení nechal na jindy (šanci skutečně trpět před filmovým plátnem nám český film dá ještě mnohokrát) a rozhodl jsem se pro benigní vstřícnost. A tak se stalo, že jsem tenhle banální romantický slepenec skousnul, s tichou vděčností, že ho režisér Jiří Chlumský ničím neinovoval a nevylepšoval, a vlastně mi dal to, co jsem čekal.

Martin a Venuše / Jan Budař, Kristýna Liška Boková
Zdroj: ČT24/Atelier Vavfilm/Bioscop

Prudící holčičky mi nakonec připadaly roztomile přirozené (a to i v pitoreskních piškotkách), Martin Taclík jako sympaťák, s kterým bych rád zašel na pivo, a Kristýna Boková jako budoucí femme fatale českého filmu (až pro ni někdo napíše skutečnou roli), s níž by každý chlap zašel kamkoli. Věřte nebo ne, tyhle pocity mi vydržely až do finále, v němž zkušený tatík Ľubo Paulovič nabádá Marka Taclíka nad postýlkou, kde sázkou a nadrženým Budařem unavená Vendula už zase spí mezi svými dcerami: „Měl by sis je líp hlídat, synku“, což bych zejména v případě Kristýny Bokové podepsal beze zbytku.

Martin a Venuše je film, který vám neublíží, když k němu přistoupíte s pocitem, že víte, co vám může nabídnout, a tak nějak mimoděk a obyčejně vás dokonce může pohladit po duši nebo jiné citlivé partii. Abych skončil v souladu s titulkem, je to výplach, který mi k mému překvapení udělal dobře, a já se s tím snažím nemít problém. Ještě pořád čekám, jestli to se mnou s odstupem času něco neudělá a nezměním názor, ale nějak proto pořád nenacházím důvod. Nebo ho možná nehledám, nebo ho nechci hledat, nebo ho možná ani nechci vidět. Anebo je to tak, že jsem si tehdy při projekci, jen tak mimoděk, vzpomněl na pár odžitých jednoduchých radostí tohoto složitého života…

MARTIN A VENUŠE. Česko 2012, 102 min., 2D. Režie: Jiří Chlumský. Scénář: Kristina Dufková, Andrea Jarošová. Kamera: Vladimír Smutný. Hudba: Michal Hrůza. Hrají: Kristýna Boková (Vendula), Marek Taclík (Martin), Jan Budař (Aleš), Ĺubo Paulovič (Martinův otec), Zuzana Stivínová, Tomáš Hanák, Tomáš Matonoha. V kinech od 7. března 2013.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Australský festival nechtěl autorku s palestinskými kořeny, desítky dalších také odřekly

V Austrálii museli zrušit literární festival poté, co účast na něm odvolalo více než sto osmdesát hostů včetně bývalé novozélandské premiérky nebo nositele Pulitzerovy ceny. Vyjádřili tak solidaritu s australskou spisovatelkou s palestinskými kořeny Randou Abdel-Fattahovou, které pořadatelé zrušili pozvánku v návaznosti na útok na Bondi Beach. Festival se autorce nakonec omluvil.
před 20 hhodinami

Alright, alright, alright. McConaughey má kvůli AI ochrannou známku na svůj obličej

Matthew McConaughey si nechal zaregistrovat záběry z filmu Omámení a zmatení se svou podobou a hlasem jako ochrannou známku. Hvězda snímku Interstellar či krimi seriálu Temný případ tak bojuje proti zneužití svého obličeje umělou inteligencí, píše Wall Street Journal. Podle všeho jako vůbec první herec.
včera v 11:35

I v Ostravě zůstává Idiot obrazem společnosti

Jeviště Národního divadla moravskoslezského patří knížeti Myškinovi, hlavnímu hrdinovi románu Idiot od Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nová jevištní dramatizace vznikla přímo pro ostravskou scénu.
15. 1. 2026

Kulturní zpráva o Grónsku: Audiokniha Cit slečny Smilly pro sníh nebo seriál Vláda

Beletrie, audioknihy i seriál dávají českým čtenářům a divákům možnost, jak se seznámit s příběhy z Grónska. Včetně koloniální minulosti, která se odráží i v kultuře a o níž se v současné době znovu mluví v souvislosti se zájmem amerického prezidenta Donalda Trumpa tuto zemi získat.
15. 1. 2026

Zoe Saldanaová se stala díky Avataru nejvýdělečnější herečkou

Scarlett Johanssonová dokralovala, prvenství mezi nejvýdělečnějšími herečkami zaujala Zoe Saldanaová. A to díky třetímu pokračování série Avatar, která sama láme kasovní rekordy.
15. 1. 2026

Berlinale promítne i filmy v české koprodukci, včetně restaurované Panelstory

Mezinárodní filmový festival Berlinale uvede letos nejméně dva snímky, které vznikly v české koprodukci, vyplývá z programu přehlídky. V ní figuruje krátký animovaný film En, ten, týky! režisérky a animátorky Andrey Szelesové a snímek Roya íránské režisérky Mahnáz Mohammadíové. Ve světové premiéře se představí také digitálně restaurovaná podoba snímku Panelstory režisérky Věry Chytilové.
15. 1. 2026

Filmový svět letos láká na nové Avengers a Star Wars, ale i Odysseu od Nolana

Rok 2026 přinese na plátna kin návraty, superhrdiny, horory, sci-fi či adaptace literárních klasik. Fotogalerie chronologicky uvádí přehled zejména zahraničních filmů, které ve výhledech patří k těm nejvíce skloňovaným.
14. 1. 2026

Dirigent Hrůša je umělec roku, shodli se světoví hudební odborníci

Porota International Classical Music Awards (ICMA) složená z šéfredaktorů předních světových hudebních časopisů a zástupců významných kulturních institucí ocenila dirigenta Jakuba Hrůšu titulem Umělec roku. Ocenění označované někdy za „Oscara klasické hudby“ potvrzuje výjimečné postavení Hrůši na světové hudební scéně. V kategorii komorní hudby uspěl také český soubor Pavel Haas Quartet.
13. 1. 2026
Načítání...