Praha - Pětaosmdesáti let by se dnes dožil loutkář a principál divadla S+H Miloš Kirschner. Dlouhých 44 let vdechoval život roztomile nemotorným postavám Spejbla a Hurvínka, na kterých vyrostly generace dětí v Československu i za jeho hranicemi.
Do divadla S+H Kirschnera přijal duchovní otec slavných postaviček profesor Josef Skupa v roce 1951 a talentovaného loutkoherce brzy jmenoval i svým nástupcem. Kirschner, od roku 1966 ředitel souboru, divadlo tematicky inovoval. Psal scénáře, divadelní hry a podílel se i na tvorbě večerníčků. Jeho ústy dokázali dřevění rozumbradové šprýmovat s malými diváky v neuvěřitelných šestnácti jazycích.
„On se nechtěl věnovat loutkovému divadlu, taky tatínek mu to patřičně zprotivil. Studoval mezinárodní právo, byl už těsně před dokončením, když byl za protikomunistickou činnost zavřený, pak byl u PTP,“ informovala Helena Štáchová. Kirschnerův otec měl v Libni amatérskou loutkohereckou skupinu. Oba Kirschnerové strávili v království panáčků i tvrdá okupační léta, a to dokonce i v době, kdy byl Miloš Kirschner jako student totálně nasazen.
Trest za protikomunistickou činnost si odpykal na samotce na Pankráci a pak v Uhříněvsi, kde musel pracovat v cihelně. Z vězení šel rovnou na vojnu do Svaté Dobrotivé, kde sloužil u takzvaných „pétépáků“. Když pak nemohl sehnat práci, vzpomněl si na profesora Josefa Skupu, duchovního otce Spejbla a Hurvínka, se kterým ho kdysi jeho otec seznámil a kterému zahrál krátkou loutkovou scénku. „Kašpárka hrál pochopitelně fistulkou a Škrholu hlubším hlasem, takže se tam vlastně Miloš předvedl a Skupa tehdy řekl: “To je hezký, já bych ti to divadlo rád předal, ale nemůžu, ono už není moje," doplnila Štáchová. Skupa mladého loutkáře přijal do divadla v roce 1951. Už o rok později úspěšně alternoval Spejbla a Hurvínka. V roce 1956 ho pak Josef Skupa oficiálně jmenoval svým nástupcem.
„Těsně po Skupově smrti odborná veřejnost loutkářská byla proti tomu, aby Spejbl a Hurvínek vůbec bez Skupy hrál, takže se sepisovaly i petice, ale Kirschner to ustál a Spejbl a Hurvínek jsou stále mezi námi,“ dodal Martin Klásek, současný interpret Spejbla a Hurvínka.
Kirschner se proslavil i díky tomu, že už krátce po svém nástupu do divadla začal jezdit na zahraniční zájezdy, na kterých na rozdíl od svého předchůdce začal mluvit cizími jazyky. Podle Štáchové si velmi rychle Kirschner uvědomil, že dřevěným klaunům musí lidé rozumět, aby jejich půvab nezůstal jen na povrchu a nebyl utajen. Nakonec tak díky Kirschnerovi Spejbl s Hurvínkem dokázali promluvit úctyhodnými 18 jazyky. Další Kirschnerovou inovací byl vstup klaunů v dřevácích na předscénu neboli forbínu.
Tvorbu divadla zásadním způsobem posunul i po obsahové stránce. „Dá se říct, že Josef Skupa byl jako člověk rustikálnější. Miloš Kirschner byl víc intelektuál. Ale myslím, že co bylo oběma společné, byl takový člověčí přístup ke světu. Oni chtěli diváky bavit, upozorňovat je na věci, se kterými třeba nesouhlasili, ale zároveň to chtěli dělat s porozuměním pro člověka a pro jeho chyby,“ řekla dramaturgyně Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová.
Kirschner se se Spejblem a Hurvínkem nakonec sžil nejen v divadle, ale jeho dva dřevění hrdinové se stali i součástí jeho domácnosti. „Já jsem měla doma tři chlapy, Hurvínka, Spejbla a měla jsem doma Kirschnera a to se velmi prolínalo. On zůstal klukem, byl stále hravý a nezbedný. Když jsem viděla, jak učí naše děti do školy, tak to byl Spejbl, jako když vyšije. Prostě ty jeho řeči a jakým způsobem je vyučoval, to jsem měla pocit, že sleduji dialog mezi Spejblem a mými dětmi,“ prozradila dále Helena Štáchová, kterou Kirschner poznal už ve Skupově divadle. Helena Štáchová se stala interpretkou Máničky a paní Kateřiny. Po Kirschnerově smrti 2. července 1996 scénu sídlící v pražské Bubenči převzala.
