Praha - Život prožila jako učitelka na venkovských školách a na literární výsluní vstoupila až v pokročilém věku se svou knihou Želary. Květa Legátová, autorka próz a zejména rozhlasových her, psala sice od studentských let, ale minulý režim její tvorbě nepřál, psala pod pseudonymy. Narodila se v Podolí u Brna 3. listopadu 1919.
Sedět a psát a psát
Téměř všechny postavy jejích románů prý mají reálnou předlohu, vycházející z jejích letitých zkušeností učitelky ve valašských i slováckých oblastech, kterým se říká kopanice. Miluje lidi, humor, svobodu, několik svých koček, neuznává jakýkoli diktát či masovou módu. A o inspiraci nouzi nemá: „Je mi líto všech postav, které znám, že už je nebudu moci dopsat, protože bych musela zbytek života od rána do večera sedět a psát a psát.“ Příběhy k ní prý „samy přicházejí“.
Učitelování měla Legátová, vlastním jménem Věra Hofmanová, v rodině. Narodila se ve venkovské učitelské rodině, vystudovala češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Učitelování zůstala věrná přes 40 let.
Krátce po válce jí vyšla první sbírka Postavičky a po roce 1948 už pouze novela Korda Dabrová, kritikou odmítnutá. Koncem čtyřicátých let psala texty a hry pro Československý rozhlas (literární kritika ji řadí do „brněnské školy rozhlasové hry“), v padesátých letech přestala, krátce se k tvorbě vrátila na konci let šedesátých, kdy publikovala v literárním časopise Host do domu.
Jméno Legátová si vybrala už na střední škole: „Většinou jsem to podepisovala jmény svých kamarádek. Taky Květa Legátová je moje dobrá kamarádka. Napsala jsem pod jejím jménem rozhlasovou hru, a když se to ujalo, tak už jsem u toho jména zůstala.“
Želary tragické i poetické
Knihy Želary a Jozova Hanule, které ji proslavily, mohly vyjít až po roce 2000. Podle próz byl natočen i film a Legátová dostala Státní cenu za literaturu. Želary z roku 2001 obsahují ucelený cyklus osmi povídek navzájem propojených jednotlivými postavami. Námětem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary (fiktivní vsi, nejspíše inspirované Starým Hrozenkovem) v době první republiky. Novela Jozova Hanule, vydaná v roce 2002, uzavírá želarský cyklus. V centru vyprávění je osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním.
Čtenáře zaujaly popisy tvrdých, tragických osudů, pokřivených často bídou a těsnými obzory malého světa, realistické, nesentimentální a současně poetické a plné pochopení lidské touhy po svobodě, po směřování k něčemu vyššímu.
Dílo Legátové zahrnuje i několik desítek dramatických textů, které představila ve svazcích Pro každého nebe a Posedlá a jiné hry, ironické skeče i pohádky. Nejnověji v roce 2006 vydala soubor detektivních příběhů s názvem Nic není tak prosté.
