Praha - Díly od Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů či Leoše Janáčka, jehož tvorbu celý život na světových pódiích propagoval, připomněla dnes večer Česká filharmonie osobnost zesnulého slavného dirigenta Charlese Mackerrase. Dirigentské taktovky ve Dvořákově síni Rudolfina ujal světoznámý John Eliot Gardiner. Dvě britské dirigentské legendy spojovalo zapálení pro hudbu, muzicírování na dobových nástrojích a především velké přátelství.
Galakoncert měl být původně oslavou Mackerrasových 85. narozenin a zároveň jeho rozloučením s českými filharmoniky, letos v červenci však zemřel. Dnešní večer proto Česká filharmonie, s níž slavný dirigent spolupracoval více než půl století, pořádala k jeho poctě.
Večer otevřela koncertní předehra Karneval od Antonín Dvořáka a symfonická báseň Šárka z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany. Poté předstoupili před publikum Gardiner s violistou Jaroslavem Pondělíčkem. Gardiner úvodem poznamenal, že kdyby na jeho místě stál Mackerras, mluvil by krásně česky, což on neumí.
Pondělíček mimo jiné zdůraznil úzký vztah filharmoniků k Mackerrasovi, orchestr jej prý vždy vnímal jako svého dirigenta. Mackerrasova „anglická čeština“ měla podle něj „kouzlo jakési bezelstné přímočarosti“.
Po Sukově Pohádce s houslovým sólem koncertního mistra ČF Miroslava Vilímce koncert uzavřely Symfonické fantazie od Martinů a závěr Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky s barytonistou Ivanem Kusnjerem v roli Revírníka.
Gardiner: Mackerrasovi se nedostalo plného uznání
„Sdíleli jsme hodně zanícení a zájmu o hudbu: muzicírování na dobových nástrojích, lásku k Händelovi, lásku k Mozartovi, lásku k lehké hudbě…,“ uvedl k přítelství s Mackerrasem John Eliot Gardiner. S filharmonií v letošním roce vystoupil již potřetí. Jejich posledním společným vystoupením byl srpnový koncert na prestižní přehlídce klasické hudby - promenádních koncertech BBC v Londýně, který sklidil velmi kladný ohlas.
Gardiner o Mackerrasovi:
Byl to můj skvostný přítel a skvělý hudebník. Sdíleli jsme hodně zanícení a zájmu o hudbu: muzicírování na dobových nástrojích, lásku k Händelovi, lásku k Mozartovi, lásku k lehké hudbě…
Poprvé se setkali v roce 1969, kdy si Mackerras tehdy začínajícího Gardinera vybral, aby dirigoval v Anglické národní opeře Kouzelnou flétnu. Svěřil mu dvě představení, ačkoli Gardiner neměl zkušenosti s přípravou a prací v orchestřišti. „Ale důvěřoval mi a - bohudíky - to dopadlo dobře, a tak mne pozval znovu,“ poznamenal Gardiner. Mackerras byl podle něj kolegiální a mnohdy si vzájemně telefonicky vyměňovali dirigentské zkušenosti.
Gardiner si myslí, že se Mackerrasovi nikdy nedostalo zaslouženého plného uznání. Ke konci života sice Mackerras podle něj získal jakési úctyhodné postavení, ale měl být oceňován mnohem dříve. Je přesvědčen, že Mackerras byl prvotřídním operním dirigentem se širokým repertoárem a mohl být jmenován i šéfdirigentem Královské opery Covent Garden v Londýně. To, že se tak nestalo, považuje Gardiner za velkou škodu.
"Můj obdiv a zalíbení v Charlesovi do jisté míry souvisí s jeho láskou k české hudbě. Studoval u Talicha, který byl svým způsobem otcem nádherné české hudby…,„ zdůraznil Gardiner, jenž naposledy viděl Mackerrase dirigovat ještě na počátku července na menším koncertě v Australském domě v Londýně. Gardiner za ním přijel z Paříže prý jen proto, aby jej viděl a rozloučil se. “Ačkoli byl těžce nemocný, byl pořád přátelský a v dobré náladě. Byl to můj skvostný přítel a skvělý hudebník," dodal.
Gardiner o České filharmonii:
"Je to orchestr, který má specifický zvuk, ne každému se líbí a ne pro každou hudbu se hodí, ale když ho využijete správným způsobem, výborně to funguje. Oni potřebují směs povzbuzování, přemlouvání a tvrdé disciplíny a hlavně jim musíte věřit a pak zahrají skvěle.
