V kinech či na streamovacích platformách jsou k vidění dva čerstvé filmy o mužích, které svět zná jako americké prezidenty. Snímky The Apprentice: Příběh Trumpa a Reagan tak někteří diváci posuzují jako součást aktuálního volebního klání, které ho má ovlivnit. Filmaři totiž v množství zatracujících i oslavných portrétů amerických politiků jen málokdy zvládnou najít takzvanou střední cestu.
Když Hollywood točí o prezidentech, jen málokdy na ně dokáže nemít názor
Jde o laciný, pomlouvačný a politicky nechutný útok, který má ovlivnit volby, napsal před několika dny o novém filmu íránsko-dánského režiséra Aliho Abbasiho The Apprentice kandidát na prezidenta USA Donald Trump. Zda ho viděl, není jasné, po prvních desítkách minut životopisného dramatu by však tak příkrý odsudek možná přehodnotil.
Donalda Trumpa, jehož hraje Sebastian Stan, totiž diváci poprvé potkávají v New Yorku 70. let, kde se projevuje jen jako jako ambiciózní byznysový elév, jenž chce patřit mezi velkoměstskou smetánku, která by pozvedla jeho neuspokojivý status syna. Otci, realitnímu magnátovi Fredovi Trumpovi, totiž v bytových domech pomáhá vybírat nájemné.
„Abych byl upřímný, myslím, že by Trump měl být vděčný. Předali jsme mu, myslím, velmi komplexní, hluboký pohled na jeho život. Nepamatuji si, že by to někdo jiný udělal,“ sdělil nedávno BBC Stan.
Abbasi a scenárista Gabriel Sherman, známý díky biografii zakladatele stanice Fox News Rogera Ailese The Loudest Voice, se totiž nejprve zaměřují na osoby, které podle nich exprezidenta v iniciačních letech nejvíce formovaly. Není to přitom zmíněný otec Fred, ale vlivný, avšak bezskrupulózní právník Roy Cohn, jehož představuje Jeremy Strong, kdo se stane jeho mentorem. V jedné z úvodních scén si Trumpa prohlíží v klubu způsobem, kdy není jasné, zda v něm vidí objekt zájmu nebo kořist.
Jak nebýt okatý
Společně pak ohýbají pravidla týkající se zejména výstavby a investic, kdy se v hotelových projektech vyhýbají placení desítek milionů dolarů na dani z nemovitosti. Cohn Trumpovi klade na srdce, že na své protivníky musí neustále útočit, vždycky si přizpůsobit pravdu k obrazu svému a také nikdy nepřiznat porážku. Tato moudra pak už novinářům ve své Trump Tower opakuje sám, když si zálibně prohlíží reaganovské placky s heslem Let’s Make America Great Again.
Jakkoliv se tak politické kariéře Trumpa filmaři přímo nevěnují, protože film uzavírají ve druhé polovině 80. let, přesto nepříliš subtilně diváka ponoukají, aby v postavě hledal a jednoduše nacházel muže, jehož způsob vyjadřování a sebeprezentace zná z nekonečného zpravodajského cyklu současnosti. Když se ale snímek zatváří, že má takto Trumpa „vyřešeného“, stává se podle komentátorů paradoxně nejméně zajímavým, stejně jako když chce být příliš efektní a prostříhává Cohnův pohřeb s Trumpovou liposukcí.
Představitel Cohna Strong v rozhovoru pro BBC připustil, že film může některým lidem změnit jejich pohled na exprezidenta, nevnímá jej ale nutně jako politikum, nýbrž jako příběh. Možná spíše tragický, protože v něm Trump postupně přichází o svoje nejbližší okolí, jehož se začíná z různých důvodů štítit, když už nedokáže překonat svoji ješitnost. Manželku Ivanu, již jinak scénář spíš upozaďuje, ve filmu znásilní. Trumpová později obvinění z tohoto sexuálního útoku odvolala, sám politik na síť Truth Social napsal, že s ní měl až do její smrti „úžasný vztah“.
Tvůrci hned v úvodním titulku přiznávají dramatickou licenci, přesto po premiéře na festivalu v Cannes dlouho nemohli najít amerického distributora. Studia se prý bála exprezidentova hněvu, ten hrozil soudem. Nakonec se film do tamních kin dostal, velký zájem diváků však nevzbudil, což se může změnit při vstupu na streamovací platformy, kde bude minimálně v USA k dispozici během volebního týdne.
Bez sebemenší kaňky
Jedním z finančníků, kteří natáčení zaplatili, byl i miliardář Dan Snyder, který dřív poslal peníze na Trumpovu kampaň a podle médií si myslel, že půjde o oslavný, zcela lichotivý portrét známého politika. I takové je totiž letos možné vidět. V srpnu se po mnoha odkladech dostal do kin film Reagan, který mimo Hollywood zaplatilo několik nezávislých investorů pod producentem Markem Josephem. Ti se mohli bát pouze zloby kritiků.
Dvouapůlhodinové drama totiž Reagana v podání Dennise Quaida umisťuje do servilního životopisného dramatu, v němž se bez jakékoliv kaňky odškrtávají úspěchy doma i ve světě, kdy se v jednu chvíli zdá, že Berlínská zeď padla, protože to Reagan Němcům řekl. Jeho životní příběh vypráví fiktivní sovětský špion hraný Jonem Voightem, jenž svým protivníkem není okouzlený o nic méně než všichni ostatní.
„Ronald Reagan byl složitější postava, než by jeho příznivci i odpůrci připouštěli. Když je však tak zběhlý v jadrných bonmotech, že ho nazývají Velkým komunikátorem, může být těžké odolat pokušení příliš zjednodušovat,“ píše o biografii muže, jehož voliči dvakrát s drtivým vítězstvím poslali do Bílého domu, list Wall Street Journal (WSJ).
Reagana sice ve filmu poznáváme jako bohabojného chlapce, hrdinného plavčíka i hollywoodského herce, nejdůležitější je však pro filmaře pozice antikomunisty a bojovníka proti Sovětům. Žádný vnitřní konflikt ale nenabízí, když se v duchu doslovné ilustrativnosti vzdávají hovořit k publiku jinak než pomocí frází, které z formálně odbytého tvaru dělají spíš spotřební televizní záležitost.
„Tento Reagan je neustále v módu hrdiny, kdy jsou ty méně lichotivé materiály jako jeho někdy napjaté vztahy s dětmi buď vynechány, nebo využity jen velmi zběžně,“ dodává WSJ.
Mění se politika?
Přesto aktuálního Reagana na rozdíl od recenzentů diváci neodsoudili. Někteří komentátoři poukazovali na fakt, že na agregátoru recenzí Rotten Tomatoes má film 21 procent pozitivních hodnocení od kritiků oproti 98 procentům pozitivních ohlasů od diváků. Během prvních dnů promítaní se snímek umístil v žebříčku návštěvnosti za blockbusterem Deadpool & Wolverine, ačkoliv herec Quaid se nechal slyšet, že společnost Meta prý filmařům ztěžuje propagaci.
Režisér Sean McNamara prohlásil, že film měl mít premiéru už mnohem dřív, nikoliv ve volebním roce, pokus o atentát na Trumpa ho ale prý dělá „urgentnějším a relevantnějším“. Ve filmu Reagan atentát také přežije – a na sále vtipkuje, že ho snad nebudou operovat demokraté.
Současného diváka scénář vůbec přesvědčuje, že politika se v průběhu let příliš nemění, když se u Reagana v televizním duelu začne řešit jeho pokročilý věk, nebo když britskou premiérku Margaret Thatcherovou její americký protějšek varuje, že platbami za energie z východu financuje tamní zbrojní průmysl.
Mytizovat a demytizovat
Pokud Sověti ve filmu Reagan opakují konspirační teorii, že Reagana postřelilo jeho vlastní ministerstvo vnitra, režisér Oliver Stone se ve svém životopisném filmu JFK z roku 1991 již zcela poddává teoriím, že za atentátem na Kennedyho je třeba hledat spiknutí. K teoriím o větším množství střelců, „magické kulce“ či roli CIA, která se politika prý chtěla zbavit, se vrátil i v nedávném dokumentu JFK návrat: Za zrcadlem.
Desítky „mluvících hlav“ včetně balistických expertů, historiků a svědků hovoří ve filmu bez smítky pochybnosti, že by jejich verze mohla mít nějaké trhliny, přičemž se i Stone ptá svých hostů pouze návodně. Zatímco JFK je tak v jeho filmech mytizován, když například zazní, že po něm celý svět truchlil – a kde neměli elektřinu, tak pro něj zapálili svíčku – ve tříhodinovém životopisném dramatu Nixon s Anthonym Hopkinsem v hlavní roli zase režisér ukazuje věčně zpocenou, fyzicky i duševně vyčerpanou tvář prezidentství.
Stone má za sebou i snímek W., kde se zase zaměřil na život a kariéru George Bushe, překvapivě ale nejde o zdrcující kritiku, jako spíš o portrét muže, který nikdy nechtěl být prezidentem. „W. není ani zatracující, ani satirický, je zvláštně tesklivý, téměř lítostivý, což jsou adjektiva, které lze se Stoneovými filmy spojit jen vzácně,“ napsal o snímku z roku 2008 server Vulture.
Než filmové hagiografie jako Spielbergův Lincoln, které prezidenta i do jednotlivých záběrů umisťují jako ikonu, nebo drama Barry o vysokoškolském životě Baracka Obamy, jemuž zase chybí odstup nečekané perspektivy, tak možná větší dojem zanechávají filmy, které se životopisných konvencí vzdávají, protože chápou, že definitivní rozhřešení svým hrdinům stejně dát nedokážou.
Mezi nejzajímavější filmy o americké politice tak patří třeba Všichni prezidentovi muži, v němž novináři Bernstein s Woodwardem rozplétají kauzu Watergate v tempu vyčerpávajícího, monotónně procedurálního thrilleru, nebo konverzační drama Duel Frost/Nixon, v němž se britský žurnalista Nixona na téma zmíněného skandálu zpovídá a získává od něj nečekané přiznání.
Jako komentář k celebritizaci politiky pak slouží i film Prezidentské volby, který se skrze postavu aljašské guvernérky Sarah Palinové v podání Julianne Mooreové vrací do zákulisí prezidentské kampaně Johna McCaina v roce 2008, nebo drama Den zrady, v němž se skrze mechanismy moci řeší ve fiktivních primárkách napětí mezi idealismem a pragmatismem. A existují i filmy, které onu zmíněnou mytizaci prezidentů sami tematizují.
V dramatu Jackie, v němž Natalie Portmanová představuje manželku Kennedyho v prvních hodinách a dnech po atentátu, se vdova nechává slyšet, že pohřební průvod mělo doprovázet víc koní a vojáků, že mělo být slyšet víc nářků. „Ztratila jsem ponětí o tom, co je reálné a co je jen herecký výkon pro davy,“ říká ve filmu o životě v Bílém domě.