Svým životem i dílem vzbuzoval v několika generacích touhu po dobrodružství a čtenářům se snažil předat důležitost přátelství, odvahy a úcty k přírodě. Celoživotní skaut a autor Rychlých šípů Jaroslav Foglar zemřel před dvaceti lety, 23. ledna 1999.
Jaroslav Foglar. Jestřáb, který se před Bratrstvem Kočičí pracky bránil Rychlými šípy
Přestože několik desetiletí nesměl publikovat, počet výtisků jeho téměř třiceti románů překročil milion kusů. K nejslavnějším dílům Jaroslava Foglara patří bezesporu Rychlé šípy. Do podobného klubu, jaký založili Mirek Dušín, Rychlonožka, Červenáček, Jindra Hojer a Jarka Metelka, si přála vstoupit spousta dětí. Foglar nikdy nepotvrdil, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly.
Na napínavé výpravy za tajemstvím ježka v kleci se původně komiksová parta vydala také v románové trilogii Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. V roce 1969 vznikl o Rychlých šípech televizní seriál, po sametové revoluci pak také film. Ve Slováckém divadle se hitem repertoáru stala dramatizace rychlošípáckých dobrodružství.
Foglar napsal ale i další příběhy bez Rychlých šípů, třeba Přístav volá, Hoši od Bobří řeky nebo Chata v jezerní kotlině. I v nich dobrodružným vyprávěním předával dospívajícím chlapcům poselství o nezištnosti přátelství, potrestání zrady, důležitosti mužských vzorů a nezlomnosti charakteru. Vedl je ke sportu a k aktivitám, vyhýbal se ale tématu sexuality, byť i to je v teenagerovském věku podstatné.
Jestřáb dohlíží na skauta
Zvláště s odstupem času se Foglarovy knihy mohou zdát poněkud mravoučné, autor v nich ale chtěl čtenářům vštěpovat ideály, které vycházely z jeho skautského přesvědčení. Našel v nich to, co možná postrádal po smrti svého otce, který zemřel, když Jaroslavovi byly čtyři roky.
Do skautského oddílu poprvé přišel jako třináctiletý – a skautem zůstal až do konce svého života. Už pod přezdívkou Jestřáb začal v roce 1927 vést slavný pražský oddíl Dvojka a vedl ho dalších více než šedesát let, navzdory zákazům nacistického a později komunistického režimu. „V době stanného práva jsme se do gestapem zapečetěné klubovny vypravili společně se staršími hochy pro naše věci, hlavně pro cenné kroniky a dokumenty,“ vzpomínal Foglar v dokumentu Jestřáb, který o něm v osmdesátých letech natočil historik Jaroslav Čvančara.
Mládež volá
K práci s mládeží postupně směřoval i Foglarův profesní život. Vystudoval sice obchodní školu a následně pracoval jako úředník ve velkoobchodě papírem, ale už od mládí také psal. V roce 1934 vyhrál se svým rukopisem soutěž o nejlepší knihu pro mládež (vyšla pak pod názvem Přístav volá), kterou vyhlásilo nakladatelství Melantrich.
Foglar následně nakladatelství přesvědčil, aby začalo vydávat nový časopis pro dospívající čtenáře. V červnu 1935 tak vyšlo nulté číslo Mladého (tehdy ještě Malého) hlasatele, který se stal nesmírně populárním. I díky komiksu Rychlé šípy, který zde začal v roce 1938 vycházet.
O dva roky později časopis skončil, byl zakázán nacisty. Po válce Foglar krátce redigoval časopis Junák, poté založil vlastní nové periodikum Vpřed, to se ale zase znelíbilo komunistům hned v roce 1948, kdy se v Československu dostali k moci. V následujících letech se Foglar pohyboval v jakési poloilegalitě, pod dohledem Státní bezpečnosti.
Ztracená léta
V padesátých letech ho StB nutila donášet na „zakuklené skauty“, marně. Veden byl pod krycím jménem Šípek, ale StB jeho spis překvapivě uzavřela poté, co napsal zoufalý dopis, že případnou spolupráci časově i nervově nezvládá. Režim ho dotlačil, aby přijmul místo vychovatele na internátu, což později shrnul jako „deset ztracených let otročiny“. Děti, s nimiž se tam potkával, byly totiž naprosto odlišné od skautů, které vedl v oddílu a pro něž byl vzorem.
Začátkem šedesátých let začal opět publikovat, především díky psaní pro pionýrský časopis ABC mladých techniků a přírodovědců. V roce 1964 se dokonce stal spisovatelem na volné noze. Dokončil román Tajemná Řásnovka, znovu také začaly vycházet Rychlé šípy.
Příjezdem okupačních tanků v srpnu 1968 a následnou normalizací se ovšem poměry opět vrátily blíže ke starým omezením. V sedmdesátých letech se proto Foglar věnoval převážně práci se „svým“ skautským oddílem, který mu bylo o pár let dříve dovoleno znovu vést, ovšem nyní byl přejmenován na „turistický“. Někteří mu ale později vyčítali, že ve strachu před represí režimu v době nesvobody příliš ustupoval a že skautskou metodu přenášel do pionýrské organizace.
Foglar se opět vrací
Cesta ke čtenářské veřejnosti se Foglarovi plně otevřela po roce 1989. „Bratrstvo Kočičí pracky se podařilo zahnat do kouta a moje dřívější potíže zmizely,“ napsal ve vzpomínkách.
Rychlé šípy v seriálu Záhada hlavolamu (1969) a v souborném knižním vydání.
Po revoluci se na knihkupeckých pultech začaly také opět objevovat „foglarovky“, jejichž další vydávání zastavily v novém miléniu spory o autorská práva. Ta po delších soudních sporech získala Skautská nadace Jaroslava Foglara a v loňském roce začalo nakladatelství Albatros Foglarovo dílo opět publikovat.
