Jejich džob není pod penzí a jejich život je jako lízání medu z trní. Jsou výkonní, chladnokrevní a nelítostní. Jsou mezi dvěma procenty těch, pro něž se zabíjení stalo tak běžnou součástí života, že už s ním nedokážou přestat. Patří k elitním zabijákům, kteří se od těch běžných (co vás v nočním parku primitivně máznou šutrem do hlavy) liší tím, že dokáží zabít úplně (ale úplně) všechno, co se jim dostane do rukou, včetně jedné zajímavé knížky a výživného námětu, které stály u zrodu jejich téměř autentického příběhu.
Zabijáci jsou na filmové scéně žádaným zbožím, ke kterému se tvůrci neustále vracejí, a budou tak nepochybně činit i nadále, protože je diváci (když jim nejde o vlastní kejhák) mají docela rádi. A to jimi (tak jako v Nájemních vrazích) ani nemusí být tak těžké váhy jako Antonio Banderas a Sylvester Stallone. Někdy u zrodu jejich filmové adaptace dokonce stojí tak renomovaný autor jako Ernest Hemingway, podle jehož povídky (z roku 1927) natočil v roce 1946 s debutujícím Burtem Lancasterem klasické Zabijáky režisér Robert Siodmak, nemluvě o tom, že si stejnou látku později ještě zopákl Andrej Tarkovskij (1956) a Donald Siegel (1964).
Navzdory svým temným fuškám…
… jsou na filmovém plátně vítaným hostem, ať již to jsou ujetí Zabijáci lesbických upírek, autentičtí Zabijáci osamělých srdcí (specializovaní na vdovy) či kontroverzně přijímaní Takoví normální zabijáci režiséra Olivera Stonea. A velké filmové hvězdy si zabijácké figury vždy s chutí odehrály, třeba jako nemluvný Alain Delon v Melvillově Samurajovi, dokonalý čistič Jean Reno v Leonovi či mistr jateční pistole Javier Bardem v „coenovce“ Tahle země není pro starý (za níž si dokonce „vystřílel“ Oskara). Sem tam jsou fiktivní vyvražďovačky dokonce protkány i nějakou tou autentickou výpovědí, jaká mrazivě zaznívala v dokumentu Gianfranca Rosiho Nájemný vrah – pokoj 164.
A někdy napíše někdo jako sedmašedesátiletý bývalý příslušník SAS (British Special Air Service), dobrodruh a spisovatel Sir Ranulph Twisleton Wykeham Fiennes (napadá-li vás, zda nemá v širším příbuzenstvu i jistého Ralpha a Josepha, pak uvažujete správně) knížku o neviditelném světě skryté války a tajných operací, jež jsou nezřídka v pozadí nejrůznějších revolucí, atentátů a zdánlivě živelných převratů. Ta knížka vyšla v roce 1993, nesla název Feather Men a říkala si o zfilmování. A tak se také stalo!
Krev obětí musí být smyta…
… a to nejlépe krví vrahů. Tak praví zákon pouště. Když je do filmu nasazen Jason Statham, vznikne další „stathamovka“. Tak praví současná logika produkce akčních béček. Jenomže když na vás spolu s Jasonem skrze černé brýle z plakátů zírá ještě Clive Owen a hlavně Robert De Niro, je jasné, že by mohlo jít i o něco zásadnějšího. Něco jako Ronin nebo Nelítostný souboj. Nu, na chvíli jsme si s touhle nabízející se ideou zašpásovali a teď rychle slezme ze stromů, neboť nic takového se nekoná.
Nabušená jednička v branži Danny (Jason Statham) a jeho někdejší učitel Hunter (Robert De Niro) jsou parťáci, kteří mají IČO na zakázkové zabíjení, a jinak kámoši v životě, který se v zásadě dělí na část, kdy po někom jdou, a tu zbývající, kdy před někým zdrhají (byť díkybohu nikoli tak klipovitě a v křeči jako Statham v Zastav a nepřežiješ). Tady přežije jen ten, kdo zná všechny triky jako zkušený Hunter nebo kdo dokáže zabodnout kudlu do země a kanon pověsit na věšák (byť je zrovna na vrcholu), tak jak se rozhodl Danny po jednom rutinním mexickém kšeftu, kdy s označeným terčem málem sejmul i dítě, které bylo nedopatřením v autě.
A byl by snad i dokázal přestat a v australském údolí Yarra začít nový život s farmářkou odvedle, kdyby si Hunter nechtěl na stará kolena přihrát do prasátka nějakých šest milionů dolarů za kšeft v Ománu, z něhož už nedokázal vycouvat. A že se o to snažil, když zjistil, že zakázka je na tři příslušníky SAS, kteří výrazně snížili počet synů místního šejka, jenž chce ještě před svojí smrtí vyrovnat účet. Teď má Huntera pod zámkem a Danny musí vzít tuhle zakázku za něj nebo jeho kámoš zemře. Hádejte třikrát, jak se asi rozhodne.
Válka neskončila, dokud se na tom obě strany nedohodnou
A tak deset let po utajovaném ománském konfliktu, o němž se toho žel z děje příliš nedozvíte (jakkoli je pro jeho konstrukt zásadní), mají zemřít tři špičkově trénovaní příslušníci speciálních jednotek za to, že splnili špinavý rozkaz ve špinavé válce. Jenomže SAS není žádná vyměklá armáda spásy a ti, kdo se do ní navezou, nemají nárok na zpáteční letenku. Je to tvrdá parta polovičních šílenců a adrenalinových zabijáků, proti nimž je Navy Seals spolek mátožných měkkýšů. Jejich životy chrání tajná skupina úctyhodných „Feather Men“ a její specialista na špinavou práci Spike (Clive Owen), který zavětří nebezpečí, nenechá své hochy beztrestně vybíjet a vyrazí k protiúderu.
Je tu zaděláno na parádní akční politický thriller na motivy autentické předlohy, kterou napsal „insider“, jenž ví, o čem mluví, říkáte si natěšeně. A měli byste pravdu, kdyby do projektu na rozhodujících postech nevstoupili dva debutanti - sice snaživí, ale evidentně dost dobře nechápající, jak výbušnou story mají vlastně v ruce.
V celovečerním formátu prakticky neznámý scenárista Matt Sherring zmatečně vykostil Fiennesovu literární předlohu a hustý námět rozředil na bryndu, která výše uvedenou ambici shazuje do roviny neukotvené, lineární vyvražďovačky, jež Elitním zabijákům (navzdory slušně nadupané akci) ubírá na napětí i zajímavosti. Další ze spolku debutantů, režisér Gary McKendry (který simplifikovanou podobu scénáře spolupodepsal), pak logicky ani nemohl cítit potřebu jít nad rámec (či pod povrch) předepsaného a vsadil na akční tempo a atmosféru, o nichž se mylně domníval, že uválcují diváka tak, aby nepociťoval absenci logiky, sofistikovanějšího dramatického vyklenutí příběhu, charakterů jeho protagonistů a rozvinutí autentického backroundu.
„Zabíjení je snadný, těžký je s tím žít“
…. říká hlubokomyslně jeden z těch, který vlastně nemá na vybranou, protože nic jiného tak dobře neumí a nic jiného mu nedokáže tak zpěnit adrenalin, bez něhož už nedokáže žít. To, co se McKendrymu nepochybně podařilo, bylo herecké obsazení klíčových figur (což v nás zároveň zažehlo ono zmiňované plané očekávání, že tady půjde o víc nežli další modifikaci Kurýra).
Z ústřední „velké trojky“ tu největší prostor pro sebe usápl již etablovaný ranař Jason Statham, který je v tomhle žánru doma, vystačí si tu se dvěma zaťatými výrazy a vy mu věříte každou jeho ránu, byť je někdy trochu problém držet mu palce. Překvapivě kredibilního drsňáka tu vystřihl absolvent Královské akademie dramatických umění a rodák z Coventry Clive Owen (kterému nakonec budete možná fandit víc, nežli scénář předpokládal).
A Robert De Niro se tu k potěše nás všech, co máme rádi jeho starší role, odvrací od Mistra nehodné fotrovsky uslintané „jebalovské série“ a stoupá na parketu již zmiňovaného Ronina a Nelítostného souboje, jež mu sluší daleko víc a hlavně na kterou pořád zatraceně má (což je možná to nejzajímavější, co nám Elitní zabijáci sdělují). O to více překvapí, jak minimalisticky scénář s jeho výživnou figurou (ne)pracuje a promarňuje tak jeho možnost se nám předvést a naši šanci mu za to aplaudovat
Ve druhém sledu si to pak rozdávají podpůrné týmy ústředních zabijáků, z nichž ten Dannyho (zejména díky robustnímu Dominiku Purcellovi) je přece jen o něco výraznějí nežli Spikeova jen letmo skicovaná zabijácká smečka Locals.
Jakkoli nás tihle zabijáci protáhnou Mexikem, Austrálií, Ománem, Paříží, Walesem i Londýnem, ve svém žánru velkou cestu neušli. Máte-li chuť na „dobovku“, při které můžete odpojit hlavu a nechat do sebe sto minut bušit obstojnou akcí, pak budete z kina odcházet s pocitem, že jste dostali to, co jste chtěli. A ti extrémně empatičtí i s lehkým mrazením v zádech jestli někde někdo někomu právě nevypisuje zakázku na jejich jméno.
KILLER ELITE. USA/Austrálie 2011, 100 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Gary McKendry. Scénář: Matt Sherring, Gary McKendry (podle literární předlohy Ranulpha Fiennese). Kamera: Simon Duggan, Alain Duplantier. Hrají: Jason Statham (Danny), Clive Owen (Spike), Robert De Niro (Hunter), Yvonne Strahovski (Anne), Dominic Purcell (Davies), Aden Young (Meier). V kinech od 6. října 2011.
BLESKOVÁ, ŠPINAVÁ A BEZ PRAVIDEL
taková byla tajná válka SAS v Ománu, kterou Elitní zabijáci reflektují, aniž by k ní cokoli konkrétního řekli. Pro pochopení jejich příběhu není od věci alespoň rámcově připomenout faktografii, která ho rámuje a z níž vyrůstá.
Byla to válka malých týmů elitních vojáků efektivně likvidujících partyzánské bojůvky. Na rozdíl od Američanů, kteří si ve Vietnamu před celým světem naběhli, bojovali v sedmdesátých letech minulého století příslušníci SAS v Ománu v přísném utajení. Území se zhruba třemi miliony obyvatel (většinu tvoří Arabové, nejvíce přistěhovalců je z Indie) je kulturně a nábožensky ukotveno v islámu a spravované prostřednictvím dědičné absolutistické monarchie. Kromě zajímavé strategické polohy přitahuje pozornost investorů hlavně zemní plyn a ropa - která se tu hledala již ve 30. letech a v obchodním měřítku se produkuje od roku 1967. Je zajímavé, že právě v této době také začaly eskalovat vnitřní nepokoje a tzv. Dhofárské povstání, jež krystalizovalo již od roku 1962, se stalo pro sultanát vážnou hrozbou.
V roce 1970 byl sultán Taímur bin Saíd sesazen (za významné pomoci Britů) svým synem Kábusem bin Saídem (jenž se o dva roky později stal i předsedou vlády). Poté co převzal moc stali se jeho osobními strážci právě příslušníci SAS, kteří mu pomáhali stabilizovat neklidnou situaci vyvolávanou povstalci, jež tvořila Dhofárská osvobozenecká fronta a Lidová fronta pro osvobození okupovaného arabského zálivu (podporovaná v té době Sovětským svazem a Čínou). SAS se podílela i na výcviku sultánových vojenských jednotek a její příslušníci se zúčastnili i řady bojových akcí. Definitivně bylo povstání zlomeno až v roce 1975.
Autor literární předlohy k Elitním zabijákům a příslušník SAS Ranulp Fiennes vstoupil do armády ománského sultána již v roce 1967 a o dva roky později získal medaili za statečnost. Jeho literární předloha dává filmovému zpracování daleko autentičtější rámec, než byl povrchní scénář akčního formátu schopen absorbovat. Látka tak nabízela řadu zajímavých otázek, na které snímek neodpovídá hlavně proto, že v něm vůbec nebyly položeny.
Tomu, kdo si v tuto chvíli řekl: „A proč by také měly být?“, se omlouvám za zdržování - těm, kteří dumají, odkud se vzal tajemný „muž, který velí všem“ přeji, aby si film užili jako alespoň o něco lépe informovaní.
