Klementinum je po Pražském hradě druhý největší stavební komplex v Praze. Přesto není nafukovací - od dob svého vzniku se neustále mění. Meziválečnou přestavbu pro potřeby Národní knihovny, která v Klementinu sídlí už přes dvě stě let, mapuje aktuální výstava.
Barokní areál vybudoval jezuitský řád mezi lety 1560 až 1726, původně jako kolej. V průběhu následujících dvou století neprošel žádnými výraznějšími stavebními úpravami. K velkým změnám došlo až po vzniku samostatného Československa. V roce 1924 byla zahájena přestavba celého komplexu pro potřeby vědeckých knihoven, které v něm měly být nadále umístěny.
C. k. univerzitní knihovna byla v Klementinu vytvořena už na konci 18. století, měla ale vyhrazený poměrně malý prostor. Ve 20. letech minulého století bylo rozhodnuto, že další instituce sídlící v Klementinu budou vystěhovány a celý komplex projde rekonstrukcí, která by skloubila potřeby moderní knihovny s požadavky památkové péče. Přestavbou byl pověřen architekt Ladislav Machoň.
„Navrhoval jako řešení například zabrat klášter křižovníků, který je přes ulici,“ prozradila jednu z tehdejších variant kurátorka výstavy Kateřina Hekrdlová. Nakonec byla v prvních dvou etapách, spadajících do let 1924–29, postavena nová budova čítárny, Machoň zasáhl i do jedné z největších chloub Klementina – jezuitského letního refektáře neboli jídelny, z něhož se stala studovna. Zcela samostatnou etapu (1931–32) zabrala přestavba východního křídla pro technickou knihovnu.
Přestavbu dokumentoval fotografiemi Jaroslav Bruner-Dvořák. I jeho snímky jsou součástí výstavy, která v Klementinu, jehož areál v posledních letech prochází revitalizací, potrvá do 10. května.
