Gare Montparnasse, dnes jedno ze čtyř největších pařížských nádraží, jehož koleje tvoří hranici mezi 14. a 15. pařížským obvodem. V září roku 1840 tu z původního Gare de l´Ouest – Rive Gauche vyjel první vlak, dnes odtud zhruba padesát milionů cestujících ročně vyráží v superrychlých soupravách TGV hlavně do Bretaně, k pobřeží Atlantiku nebo třeba do Španělska. Ale tehdy, v roce 1931, kdy začíná tento příběh, se tu žilo mnohem klidněji. Na expres, který doháněl zpoždění a v říjnu roku 1895 a neubrzdil to tu, takže proletěl nádražní halou, prorazil zeď a přepadl do ulice, se už zapomnělo. Teď tu nabízí své růže květinářka Lisette, majitel novinového stánku monsieur Frick koketuje s madame Emilií, která postává ve dveřích své kavárny a nádražní inspektor (který vypadá jako Borat) chytá bezprizorní děti, aby je odlifroval do sirotčince. A v odlehlé části Gare Montparnasse je malý krámek a opravna hraček se zasmušilým starcem, který odevzdaně pohřbil svoji minulost. Jenomže vysoko nad tím vším se opuštěný chlapec, sirotek Hugo Cabret, ukrývá pod střechou v mechanickém bludišti nádražních hodin, a chystá se, že mu jeho sen vrátí a tak trochu probudí i ty naše.
Sen je ostatně slovo, které je pro tenhle podmanivý filmový příběh příznačné, protože je vlastně o něm. O nezdolném snu chlapce, který neměl nic jiného, o dávném snu muže, který už přestal věřit, že ho ještě někdy prožije, a o malých velkých snech barvitých figurek lidského panoptika, naplňujícího Gare Montparnasse svými příběhy. A také je to film o lidské schopnosti, potřebě a touze snít – a sdílet své sny s jinými. O snění, bez něhož bychom nebyli úplní, bez něhož bychom byli tak nějak vyprázdnění a s nímž dokážeme překročit svoji pozemskou tíži a stín. Kdybychom ztratili své sny, zmizela by ta část našeho života, ve které dokážeme být lepší, statečnější a svobodnější. A nikdo mne nepřesvědčí, že je to pouze záležitost REM-fáze spánku a alfa rytmů mozkové aktivity, že se na tom nepodílí i naše neklidné srdce a otevřená duše.
Ale také jsou sny bolavé, nemocné a zlomené, sny ztracené a zaniklé v zapomnění. Ovšem to nejhorší, co může nastat, je stav beze snů, stav prázdnoty, nicoty a hluboko pohřbených snů, které čekají na někoho tak čistého a tvrdošíjně umanutého, jako je osamělý chlapec Hugo Cabret, aby nám je vrátil a probudil starého, rezignovaného iluzionistu, jenž žije v tichém ústraní, neboť už přestal věřit svým iluzím (co horšího se může iluzionistovi stát). Osud, či spíš autor podmanivé literární předlohy Velký objev Huga Cabreta (Příběh ze slov a obrázků) Brian Selznick a brilantní režisér Martin Scorsese tomu chtěli, že se ti dva v roce 1931 setkali na pařížském nádraží Gare Montparnasse, kde
Minulost vstala z mrtvých
Jediné, co mu jeho otec zanechal, když předčasně zemřel, bylo tajemství automatonu, spícího torza porouchaného robota, zachráněného na poslední chvíli z muzejního fundusu, než lehl popelem. To jediné, spolu s ohmataným zápisníkem, zachycujícím jeho mechanickou anatomii, si dvanáctiletý Hugo přinesl do nádražní věže s hodinami na Gare Montparnasse, kam ho odvedl jeho věčně nadraný strýc. A také přesvědčení, že když opraví a oživí mrtvou mechaniku, vydá mu poslední vzkaz od jeho táty. Škola skončila! A on mohl být vlastně rád, že neskončil v sirotčinci, ale stal se učedníkem strážce nádražních hodin, který jednoho dne i se svojí kámoškou flaškou kamsi nenávratně zmizel a nechal ho v tom samotného.
Tam, kde by to většina jeho vrstevníků vzdala, to statečný a umanutý Hugo ustál, neboť měl cíl, který dával jeho „dickensovskému“ životu smysl a směr. Pokračovat v práci svého otce a opravit automaton, protože pak už nebude tak sám. Jenomže aby tenhle smutný kus mrtvého kovu znovu ožil a začal dělat, co umí a má, je nutné ještě ukrást spoustu součástek (nejlépe z krámu mechanických hraček papá Georgese) a někde schrastit speciální klíček ve tvaru srdce (který, jaká to náhoda, nosí na krku jeho chráněnka Isabelle).
A Hugo cítí, že je krůček od svého velkého objevu, který je mnohem dalekosáhlejší, než tušil, ale neví, zda ho dokáže udělat, neboť proti němu stojí hlavně lovec osamělých dětí, nádražní inspektor a jeho dobrman a nepřátelsky uzavřený papá Georges, jenž se zřejmě rozhodl, že si své tajemství odnese do hrobu. Bohatě to ale vyvažuje nová kamarádka Isabelle, která si tohle dobrodružství rozhodně nemíní nechat ujít, zvlášť potom, co ji Hugo propašoval na Harolda Lloyda do kina, aniž tušil, že si jeho slavné filmové číslo na ciferníku hodin (z legendárního snímku O patro výš) vyzkouší nedobrovolně sám, na vlastní kůži.
„Pojďte, budeme spolu snít!“
S jistou nadsázkou lez říci, že celé úctyhodné Scorseseho dílo je poctou kinematografii. V případě starosvětské rodinné seance pro malé i velké diváky Hugo to však platí několikanásobně. Režisér a látka se tu setkali ve vzácném souznění, do něhož dokázali vtáhnout i nás, vděčné a vstřícné filmové diváky, kteří tak rádi a ochotně podléháme onomu kouzelnému světu, který pro nás objevili Báječní muži s klikou (čímž v kontextu s Menzelovou dikcí rozhodně nemyslím jen našeho Ponrepa, Kříženeckého či Josefa Švába-Malostranského).
Ten, kdo jako Scorsese vyrůstal v „Malé Itálii“, dobře ví, co jsou to Špinavé ulice, jízda s drsným Taxíkařem i poslední kolo se Zuřícím býkem v ringu, a dokáže nás zavést mezi Mafiány, do Casina, na ďábelský Mys hrůzy i Prokletý ostrov. Tentokrát ovšem natočil něco, co se z jeho většinou drsných (a mládeži nepřístupných) opusů vymyká a zároveň je logicky završuje. Jeho vztah k filmu totiž není jen chladně profesionální a úzce spjatý jen s filmovou režií, ale daleko hlubší a niternější, o čemž svědčí i jeho aktivita v The Film Foundation a Martin Scorsese Presents, zaměřených na podporu restaurování a distribuci kopií klasických filmových děl. A tak se není co divit, že si Huga, jenž mu umožnil setkání s otcem filmové režie a prvních filmových triků, jedním z prvních vypravěčů filmových příběhů a tvůrcem filmové show a více než pěti set snímků Georgesem Méliėsem, bytostně užívá a zároveň do něj vkládá to nejlepší, co se v téhle branži naučil.
Aby toho nebylo málo, snímá tenhle nostalgický návrat ke kořenům kinematografie v plnohodnotném 3D formátu. A i kdyby nás James Cameron (jeden z nejpovolanějších v tomto směru, viz Avatar) neupozornil, že toto je zřejmě nejlepší 3D, jaké kdy bylo natočeno, nepřehlédli bychom to. Od prvních záběrů dobové Paříže a neuvěřitelnou jízdu v jednom záběru, jež nás prožene přes Gare Montparnasse, nás Scorseseho 3D pohltí, uchvátí a okouzlí, a vytváří jeden z nejsugestivnějších vizuálů, jaký byl v poslední době k vidění. A nikoho nepřekvapí, že kromě Gare Montparnasse na počátku třicátých let si neodpustí představit nám i půvabné a věrně provedené rekonstrukce natáčení Méliėsových opusů v jeho slavném, proskleném studiu Star Film, kde v roce 1902 natočil i svůj první velkofilm Cesta na Měsíc (jenž je v Hugovi významně připomenut). Bylo to krásné a on si
Myslel, že to nikdy neskončí
A vlastně se nemýlil, byť na něj bylo po válce dočasně zapomenuto a on se v přítmí svého krámku s hračkami na Gare Montparnasse snažil o totéž.
Do brilantního vizuálního konceptu jako jiskřivé kamínky do mozaiky zapadají herecké výkony, v nichž dominuje dobře fungující, neprovařený tandem Chlapec v pruhovaném pyžamu Asa Butterfield a milá Chloë Grace Moretzová, citově vyprahlý, a přesto po lásce toužící nádražní inspektor Sacha Baron Cohen (kterému už Borata nikdo neodpáře), Hugův charismatický otec Jude Law či herecká legenda Christopher Lee v miniatuře vlídného knihovníka. Dokonalou ukázkou přesného obsazení je pak zasmušilý, uzavřený a nedůvěřivý Ben Kingsley, který jako by se pro roli Mélièse narodil.
Hugo je řemeslně dokonalý, poctivý a velký film, umocněný dokonalým soundtrackem Howarda Shorea, jemuž sluší velké plátno multiplexu, stejně jako jeho jedenáct nominací na letošní Oscary (včetně šancí v klíčových kategoriích nejlepší film, režie a scénář). A také je to něco jako splněný sen. Sympatického kluka Huga, který našel svoji cestu domů, probuzeného Mélièse, okouzleného Scorseseho – i nás, filmových diváků, kteří tomuto „lucidnímu“ snění rádi propadáme.
Občas se v něm promítá Bio Ráj a zdálky sem doléhají slova známého refrénu: „Na mém předměstí je biograf Láska, půjdem tam, je biograf Láska, patří k nám, ty filmy o štěstí. Na mém předměstí je biograf Láska s modrou tmou…“ A v ní opuštěné děti jsou jako zatoulaní psi, kteří tak dlouho a vytrvale hledají svůj domov, až ho nakonec najdou!
HUGO: USA 2011, 126 min, české titulky, přístupný, 2D + 3D. Režie: Martin Scorsese, scénář: John Logan (podle stejnojmenné předlohy Briana Selznicka), kamera: Robert Richardson, hudba: Howard Shore. Hrají: Asa Butterfield (Hugo Cabret), Ben Kingsley (Georges Méliès), Chloë Grace Moretzová (Isabelle), Sacha Baron Cohen (nádražní komisař), Helen McCroryová (Jeanne), Jude Law (otec), Christopher Lee (Labisse), Frances de la Tourová (Lisette), Ray Winstone (strýc Claudie), Michael Stuhlbarg (Tabard). V kinech od 2. února 2012.
