Kniha King Crimson: Na dvoře karmínového krále je obsáhlým zpracováním historie britské rockové skupiny. Její autor Sid Smith přibližuje příběh jedinečného fenoménu, jenž tato kapela představovala, i v českém překladu.
Klidně bychom mohli začít asi takto: byla nebyla jedna kapela a ta se jmenovala King Crimson, vznikla v roce 1968 a o rok později vydala své první, mimořádně úspěšné a dodnes slavené album In the Court of Crimson King...
Ovšem King Crimson byl od samého počátku především kytarista Robert Fripp (1946). Další, průběžně se měnící členové jeho kapely byli důležití a přínosní, ovšem Fripp byl tím, kdo určoval směřování, kdo rozhodoval, kdo bude v kapele, zdali bude či nebude existovat, co bude či nebude na deskách. Bylo to možná trochu autoritativní, až diktátorské, byť on sám se vždy označoval spíše za „kontrolora kvality“ či „pojítko“.
Bubeník Gavin Harrison, který byl členem kapely po roce 2000, to vyjádřil těmito slovy: „Myslím, že tím, co hráčům říká, má Robert zjevně schopnost motivovat je k tomu, aby hráli tak, jak je možná ještě v minulosti nenapadlo. Myslím, že to nejspíš platí o všech lidech, kteří prošli King Crimson; pravděpodobně hráli tak, jak nikdy předtím nebo potom nehráli. Když jsem se ho ptal, jak bych měl hrát v konkrétní písni, řekl mi: ‚Hraj to, co jsi vždycky chtěl hrát v rockové kapele, ale nikdy ti to ostatní nedovolili.‘ To je úplně k ničemu, pomyslel jsem si. Doufal jsem, že mi řekne něco konkrétního přímo k té písni. Ale tím, co mi řekl, mi v podstatě sdělil: ‚Pravidla neexistují, dělej si, co chceš.‘“
Dlužno dodat, že všichni Frippovi spoluhráči tento stav respektovali – tedy, ne že by měli jinou možnost, pokud se chtěli plavit na lodi s tím hrdým názvem. Být její posádkou byl sen mnoha a náležitě prestižní postavení. Byť to nebylo, jak padesátiletá historie kapely ukazuje, vždy ideální.
Síla měnit
Jak píše Smith v závěru své více než pětisetstránkové knihy, „i se všemi těmi dilematy, spory a komplikacemi mají King Crimson v sobě i po padesáti letech tuto sílu – sílu námi pohnout, sílu nás naštvat, sílu nás podráždit, sílu nás rozveselit, ale především, a to je pravděpodobně nejdůležitější, sílu nás změnit“.
Důraz je třeba položit na ono „změnit“, protože zřejmě tato touha či potřeba byla někde v jádru Frippových snah. Prostřednictvím celého tvůrčího procesu proměňovat sebe, své vnímání – cosi podobného alchymistických procesům, meditacím či podobným zkoumáním.
Potvrzují to jak hojné Frippovy poznámky v jeho denících, tak rozhovory, kdy například v roce 1973 řekl časopisu Rolling Stone: „King Crimson jsou zázračný počin nebo způsob bytí, v rámci něhož může člověk řešit základní otázky své identity a smyslu – otázky ohledně toho, kdo jsme a proč jsme na světě.“ Jak sám říká, toužil po něčem novém, být součástí světa na úrovni, kterou označil za „makrosociologickou“.
Meditace místo „rockového běžícího pásu“
Rozhodnutí vystoupit v roce 1974 ze slibně rozjetého vlaku, kapelu po vydání sedmi úspěšných alb rozpustit a věnovat se studiu duchovních praktik a učení mystika G. I. Gurdžijeva tak bylo z jeho pohledu – jiný si ostatně nikdy nepřipouštěl – zcela logické.
„Bylo stále těžší sloučit absurdity a životní hrozby rockového běžícího pásu s jeho rostoucími filozofickými a duchovními požadavky,“ píše o Frippovi Smith. Odešel tedy do Mezinárodní akademie průběžného vzdělávání, kde přibližně rok dodržoval přísnou disciplínu, meditoval a na hudbu nemyslel. Uvažoval o tom, že ze světa hudebního byznysu, který od samého počátku vnímal jako nepřátelský, toxický, zcela odejde. Jen se tím potvrzuje, že vzhledem k mnohočetnosti Frippova přístupu k hudbě je až omezující mluvit o něm jako o pouhém „kytaristovi“.
Dilema vztahu využívaný umělec a využívající hudební průmysl nakonec vyřešil tím, že založil společnost DGM (Discipline Global Mobile), nezávislou na pravidlech šoubyznysu a zohledňující především zájmy umělců, a to jak finanční, tak kreativní.
Ne jako The Rolling Stones nebo Bowie
King Crimson byli po celou dobu svého dlouhého trvání kapelou, či spíše projektem, který se neustále proměňoval, což je jev v historii rocku poměrně nebývalý – budeme-li skutečně přísní, tak ano, byli zde stále hledající The Beatles, ale to je z těch skutečně „velkých“ jmen asi tak vše.
Rozhodně můžeme zapomenout na stejně tak slavné The Rolling Stones, ti se v podstatě celou dobu drží jedné lajny a šuplátka nadepsaného americké blues, country a rock, stejně tak lze pominout opěvované Pink Floyd, kteří po počátečních experimentech úspěšně vpluli do stojatých vod komerce.
A David Bowie? Ten též hledal, byť, při vší úctě, vždy za tím byl i jeho racionální kalkul (mimochodem, nezapomenutelná kytarová linka na Bowieho obrovském hitu Heroes patří právě Frippovi, který se podílel i na mnoha dalších albech svých kolegů).
Jistě lze to lpění na zavedených a ověřených vzorcích pochopit, každá změna směru přece znamená potenciální ohrožení, ztrátu zaskočených fanoušků a s tím spojené ztráty finanční, jak pro muzikanty samotné, tak pro celý ten byznys na ně navázaný. A to se nikomu moc nechce riskovat.
Tak či onak změnit svět
Fripp sám k těmto proměnám řekl v roce 1997, že „Crimsoni změnili své směřování nebo obsazení, jakmile se potenciál určitého hudebního přístupu vyčerpal. Hlavním pravidlem komerčního úspěchu je opakovat se. Komerční úspěch tedy zjevně nebyl pro Crimsony prioritou, a v tom jsme uspěli“.
A po letech ještě dodal: „Jeden z hlavních principů smyslu existence King Crimson byl vývoj – postupovat dopředu. Důležité bylo ctít ducha, ale nikoliv formu – ctíte přece ducha zákona, a nikoliv literu nějakého právního předpisu. Jestliže jste měli ten správný postoj, museli jste postupovat dopředu.“
V praxi to znamenalo, že každé další album bylo jiné než všechna předcházející, takže, pokud to trochu přeženeme, jedno mohlo být čistě rockové, druhé metalové, třetí vyložená dechovka, poté reggae a nakonec třeba ryzí pop – ovšem každá z těcho proměn byla opodstatněná, zdůvodněná hledáním a ne nějakými trendy. I v této až urputnosti byli King Crimson, přesněji Robert Fripp jedineční. A fanoušci? Ti to buď respektovali, anebo odpadli…
Basista a zpěvák Greg Lake, člen úplně první inkarnace King Crimson, ještě vysvětluje: „Nesmíte zapomenout, že všichni členové King Crimson byli silné osobnosti. Byli velice inteligentní, byli to skvělí muzikanti a všichni byli neústupní – ne nějakým přehnaným způsobem, ale každý byl zanícený pro to, co dělal. Nikdo se jen nevezl. Všichni jsme byli kapele oddaní a všichni jsme chtěli tak či onak změnit svět.“
Telepatické improvizování
A prvotřídními instrumentalisty byli všichni, kteří kdy kapelou za jejích více než padesát let existence prošli, do jednoho – zvládali nejen instrumentálně mimořádně náročné party, ale mohli si také dovolit při koncertech improvizovat.
Basista John Wetton to potvrzuje: „Obecenstvo častokrát nedokázalo rozeznat, co bylo předem dané a co ne, protože jsme improvizovali na poměrně vysoké úrovni. Někdy to bylo až telepatické. Automaticky jste věděli, co udělá druhá osoba a kdy to udělá. Bylo to opravdu výjimečné. Takové věci se nedějí příliš často.“
Robert Fripp na to šel krapet profesorsky, když vysvětloval: „Je to, jako když se dostanete z jednoho stavu mysli do druhého, levá hemisféra mozku se ujme iniciativy a začne aktivně rozhodovat o tom, co se bude dít, spíš než jen aby se pasivně vezla se zbytkem.“
Zmiňuje až různé esoterické faktory, když říká, že to byla „hudba, která stvořila kapelu, a ne naopak. Speciálně o téhle kapele je třeba říct, že se něco dělo mimo ni, a popsal bych to asi tak, že hudba se k nám naklonila a přijala nás do svého pole důvěry“.
Však již v roce 1969 napsal do tiskové zprávy: „Hlavním cílem King Crimson je dát anarchii organizační princip, využít skrytou sílu chaosu a umožňovat odlišným vlivům, aby na sebe vzájemně působily a našly tak mezi sebou svou vlastní rovnováhu.“ A v témže roce prohlásil, a lze to brát jako jakési motto celého jeho hudebního snažení, ale i odkazu: „Každá skupina, která pracuje společně, musí mít společný cíl. A když tento cíl sdílíte a všichni se na něj primárně soustředíte, věci se mohou začít hýbat.“
