Jeho otcem je Zeus, král všech Bohů, který ve slabé chvíli zplodil se smrtelnicí Alkménou tohohle nabušeného levobočka, jenž se stal prvním akčním hrdinou. Když byl malý, poslala na něj nakrknutá Héra dva hady, které uškrtil dětskýma ručičkama a dal tak jasně najevo, že kdo se mu postaví, musí počítat s tím, že dostane parádně přes držku. V Ratnerově režijním aranžmá ve stylu „swords and sandals“ je z něj vykořeněný žoldák, v jehož svalnatých tlapách leží osud Thrákie.
Oprava se podařila! A na beztvarou, béčkovou břečku z počátku roku, pod níž je podepsán mimoň Renny Harlin (Herkules: Zrození legendy), která si na sebe ani nedokázala vydělat, můžete úlevně zapomenout. Blbý příběh, mrzačené CGI, neumětelské stejně jako úchylný výkon titulního představitele, vyblitého Kellana Lutze, díky němuž tahle pseudoantika vypadá jako retardovaná odnož Twilightu. Tak tohle všechno je (díky všem olympským Bohům) už minulostí, protože průměrný řemeslník Brett Ratner (X-Men: Poslední vzdor, Křižovatka smrti) překonal tuhle vyzvracenou kravinu levou zadní, když na filmové plátno přivedl skutečného top bouráka Dwaynea Johnsona, který má fazónu a evidentně natrénováno, dal to na hraně svých možností a Harlinovu bezkrevnou, pitoreskní ptákovinu zadupal do země.
Nevím, co vede hollywoodské producenty k tomu, že nám čas od času dělají v jednom roce díru do hlavy zcela identickým tématem, viz např. nedávný tandem dvou ekranizovaných Sněhurek (Sněhurka a lovec a Sněhurka). Nicméně v případě Herkula udělali dobře, jinak by nás pachuť intenzivně mrvené a kostěné antické legendy provázela ještě mnohem neodbytněji. Ne, že by si s ní tvůrci (jak se ostatně v poslední době stalo dobrým zvykem) v obou případech stejně nedělali, co je právě napadne, ale tentokrát se to dá vcelku bez zásadní újmy na duševním zdraví skousnout a místy se v rámci žánru i docela slušně (rozuměj popkornově) bavit.
Hercules – testosteronová legenda v akci
Brutální síla, žilnaté megasvaly, občasné záchvaty šílenství a permanentně nažhavené libido rámují profil téhle antické, chlapácké ikony, která dokazuje, že před svým osudem nelze uprchnout. Ratner nám ji předhazuje ve chvíli jejího vyhnanství, kdy poté, co zavraždil své děti, splnil dvanáct likvidačních úkolů, jež ho měly z tohoto zločinu očistit. V selektivním retru je z nich připomenut třeba jeho zápas s devítihlavou hydrou, Erymanthským kancem či Nemejským lvem s neprorazitelnou kůží, jehož tlamu pak nosil na hlavě místo přilby. A tak je hned od začátku jasné, že CGI tu šlape, 3D ničemu neublíží, ale také nic moc nepřidá a Dwayne Johnson je polobůh a mlátička, které (zejména když zvedne svůj kyj) je lepší se rychle klidit z cesty.
Po klasickém prologu, v němž při likvidačním setkání s makedonskými piráty Hercules představil svůj žoldácký tým (pracující ve složení starý kámoš, bojovný úchyl, jasnovidec, zkrocená Amazonka a kronikář jeho hrdinských činů – zdá se, že již tehdy se dbalo na vystajlovaný marketing), přichází lukrativní nabídka od thráckého krále. A ušlechtilý žoldák Hercules ji přijímá, protože má pocit, že bude se svojí partou bojovat za spravedlivou věc, což je hodnota, která by měla být standardnímu žoldákovi u paty. Ne tak Herkulovi, jenž oblblý krásnou královou dcerou, která evidentně načechrala vždy k vzedmutí připravenou hladinu jeho hormonů, zapomněl na svoji válečnickou obezřetnost a vůbec ho nenapadlo, jestli tenhle „boj lva a vrány nad mořem mrtvol“ je také bojem za dobrou věc.
Věci se prostě někdy jeví jinak, nežli ve skutečnosti jsou. Kolikrát nás už právě tohle zaskočilo, a proč by na to neměl dojet, alespoň čas od času, i namakaný polobůh, který sice umí dát pořádnou pecku, ale v panovnickém intrikaření se moc nevyzná.
Všichni, kdo si na něj troufnou…
… vypadají jako pitomci, kteří si zrovna přišli říct o nakládačku. A pište si, že ji taky dostanou, protože čas, kdy chce svůj život pokojně trávit (či při jeho schopnostech spíše marnit) na břehu Černého moře, ještě zdaleka nenastal. Ratner ho totiž žene do dvou velkých, vcelku přehledně natočených bitev, kde od něj mrtvá těla nepřátel odlétají jako kuželky a štítová hradba je poslední překážkou mezi životem a smrtí.
Brett Ratner, či spíše jeho scenáristický tandem Evan Spiliotpoulos–Ryan Condal, zajímavě žonglují s představou, zdali je legendární Hercules skutečně polobůh nebo spíše abnormálně vyvinutý člověk, který se jen veze na vzedmuté vlně své božské pověsti, mazaně ji využívá, aby z něj nepřátelé měli již předem bobky, a vydatně ji přiživuje profesionálním vypravěčem, který ho všude provází a umně zveličuje jeho skutky, aby žoldácký byznys vzkvétal. A vzhledem k tomu, že Dwayne si (jak je ostatně jeho zvykem) všechno poctivě a rukodělně odmaká a nepředvede vlastně nic polobožského (natož božského), je evidentní, že se kloní spíše k druhé variantě, která z legendy vytváří autentickou, dobovou figuru.
A tahle poloha „skále“ Johnsonovi proklatě sedí. Neboť Hercules je jeho velké sólo, jeho film a jedna z jeho nejvýraznějších rolí, bez které by tenhle antický spektákl a jeho řídký děj skomíravě splaskl a vybublal do nicoty jako život unikající spolu s krví z proříznutého hrdla. A že těch zmarněných životů v téhle válečné show je – v tomto ohledu se tvůrci zachovali až „rambovsky“ velkoryse.
„A když se tu chlapi poperou, tak je to mečem anebo sekerou“
Hercules je tu vylíčen i jako muž, pronásledovaný běsi, souvisejícími se smrtí jeho blízkých, který musí dokončit své dílo, protože jinak se jich nezbaví. Bohové mu údajně vyjevují věci, které jsou jiným skryty, ale nijak zvlášť se to neprojevuje. Mohou mu pomoci, když ho osloví, když je uslyší a když je poslechne, což je až příliš podmínek na to, aby se to v reálu skutečně stalo. A tak jdou bohové bokem a zůstává tu muž, který si pro svůj boj možná vybral špatnou stranu (i když u žoldáků se to tak útlocitně nebere). V každém případě je to charismatický, dobře narostlý sympaťák, jemuž lze skoro všechny jeho kousky uvěřit a na kterého je (poté co nabral k původní slušné náloži dalších čtrnáct kilogramů svalové hmoty) i radost pohledět. Tak díky, Dwayne, myslím, že jsi to dal, tvůj fanklub bude vrnět blahem a ti co tě nemusí, možná začnou měnit názor.
Rutinní práci odvedl režisér Brett Ratner, kterého evidentně baví odmytizovaní titulního hrdiny. Natočil tu něco jako antický adrenalin pro 21. století, přičemž je třeba přiznat, že to, co poslal na filmové plátno, není sice žádná super pecka, ale také to není vypatlaný zvratek, jaký na nás s tímto hrdinou vyhřezl na počátku roku. Ratnerův projekt byl „jen“ o třicet mega dražší nežli ten Harlinův, ale je o sto procent vydařenější. Prostě žánrovka, odpovídající charakteru svého hrdiny, potvrzující, že ti, kteří mají moc, byli již tehdy pěkní hajzlové, a dávající docela upřímně najevo, že chce bavit, odvyprávět hrdinský příběh, snažit se ho vtipně odlehčit (viz. postava věštce marně předpovídajícího svoji smrt) a předvést i nějakou tu bojovou akci.
Český dabing snímku zrovna moc nepomáhá, ale je tu naštěstí ještě verze s titulky. Takže jestli si chcete vylepšit filmový dojem o Herkulovi, nevadí vám, že možná ani nebyl polobohem, líbí se vám biceps, který má tolik jako vy v pase, a představa, že člověk nemusí být polobohem, aby se stal hrdinou – tak zajděte!
HERCULES
USA 2014, 95 min., české titulky/český dabing, od 12 let, 2D/3D. Režie: Brett Ratner. Scénář: Ryan Condal, Evan Spiliotpoulos. Kamera: Dante Spinotti. Hudba: Fernando Velásquez. Hrají: Dwayne Johnson (Hercules), John Hurt (král Cotys), Irina Shayková (Megara), Ian McShane (Amphiaros), Rufus Sewell (Autolycus), Aksel Hennie (Tydeus), Reece Ritchie (Iolaus), Joseph Fiennes (král Eurystheus), Rebecca Fergusonová (Ergenia), Ingrid Bolsø Berdalová (Atalanta).
V kinech od 24. července 2014
