Praha – „Když jsem se seznámila se svým mužem a bavili jsme se o dokumentu, řekl mi: Jedním ze základných zákonů fyzikálních výzkumů je to, že pozorováním pozorované měníš. Měla by sis uvědomit, že to je i tvůj případ,“ vzpomíná dokumentaristka Helena Třeštíková na radu, které se při své práci stále drží. Do kin byl minulý týden uveden její třetí časosběrný snímek Katka, který ještě více než dva předchozí – Marcela a René – vzbuzuje otázku, jak tenká je hranice mezi pozorováním a zasahováním a jak těžké pro filmaře je ji nepřekračovat.
Pro časosběrného dokumentaristu je podle Třeštíkové velmi důležité snažit se zachovat autenticitu života, který filmuje. Zároveň ale není třeba skrývat, že kamera je přítomna a že určitým zásahem zvenčí vznikne další situace, která by jinak nevznikla – René by nevydal možná knihu, Katka by zřejmě nechodila v těhotenství na prohlídky tak často. „Jsem nezávislým pozorovatelem, samozřejmě s nimi ale mluvím, říkám jim své pocity a názory, co oni s tím udělají, to už nechávám na nich,“ zdůrazňuje ovšem Třeštíková.
Nezastírá, že zůstat pozorovatelem je někdy velmi těžké. V případě Katky, narkomanky, která i v těhotenství žije bezmála na ulici a nedokáže se vzdát drog, musela snaha udržet si odstup vyžadovat nemalé úsilí. „Mluvit, radit, doporučovat můžete, což jsem se snažila pořád dělat,“ přiznává dokumentaristka, „jak ale vidno, bez nějakého velkého efektu.“
S Katkou se poprvé setkala před čtrnácti lety v terapeutické komunitě v Němčicích. „Časosběrné dokumenty jsou vždycky ovlivněny náhodami a náhoda byla i na začátku setkání s Katkou,“ vzpomíná Třeštíková. Původně chtěla zachytit život protidrogové terapeutky a paralelně zaznamenat osudy dvou jejích klientek.
„Byla bych určitě jiný člověk. Setkání s lidmi, které jsem natáčela, mi přineslo větší toleranci, schopnost být obrněnější a nad věcí i v běžném životě.“
Postupem času se zaměřila ale jen na jednu z nich – Katku. „Zdálo se, že je zcela výjimečná tím, jak je otevřená a autentická,“ vysvětluje Třeštíková, co bylo důvodem jejího rozhodnutí. Katčin příběh z období zhruba pěti let byl odvysílán pod názvem V pasti v rámci cyklu Ženy na přelomu tisíciletí v roce 2001.
„Pro pokračování natáčení jsme se rozhodli spolu s producenty ze společnosti Negativ. Začali jsme Katku shánět a teprve první natáčecí den jsme se dozvěděli, že je možná těhotná. Byla to opět naprostá náhoda, že jsme se s ní setkali v takovou dramatickou chvíli,“ říká Třeštíková.
Když se těhotenství potvrdilo, snažili se filmaři Katce v rámci pravidla „radit, ale nezasahovat“ pomoct. „Především s organizací. Domluvili jsme setkání u lékaře, který se specializuje na těhotenství závislých žen, domluvili jsme určitou hodinu. Protože velkým problémem závislých lidí je, že jsou časově neuchopitelní, někam mají přijít, ale prostě se třeba nevzbudí…,“ popisuje Třeštíková způsob pomoci. Dodává, že lékaři by se ke Katce nejspíše chovali stejně mile a slušně i bez přítomnosti kamery: „Jsou to lidé, jejichž životním posláním je pomáhat.“
„Téma je všechno,“ odpověděla Helena Třeštíková na otázku, zda by pro ni byl Katčin příběh zajímavý, i kdyby její cesta z terapeutické komunity nevedla zpátky do drogové závislosti, ale do „obyčejného“ života. „Beru všechno, to je podstata časosběrného dokumentu. Pointu píše život. Nemůžete v průběhu natáčení říct, že tohle není zajímavé, a odejít. Všechny své filmařské schopnosti se snažím soustředit na to, abych z toho autentického, co se odehrává před kamerou, udělala příběh.“
